Nicolas Perrot

Do Kanady se dostal někdy okolo roku 1660. Již v tomto roce je některými uváděn jako tlumočník z a do indiánských jazyků,[1] nicméně jiné zdroje hovoří o tom, že teprve tehdy do Kanady připlul.[2] V roce 1665 ukončil službu mezi jezuity a vydal se na cesty na západ k Velkým jezerům. Nejprve působil v oblasti zátoky Green Bay (Michiganské jezero) tehdy nazývané Baie des Puants, kde bylo jedno z center indiánských uprchlíků před irokézskými útoky. Zde sídlila směs různých etnik (kmenů), která byla promíchaná a žila často pohromadě či nedaleko sebe. Jednalo se o Hurony, Petuny, Menominee, Potawatomie, Ottawy, Winnebagy, Sauky, Foxy, Odžibveje, Miamie a Mascouteny.[5] Perrot si postupně získal místní vlivné domorodce a ustavil základy pro oboustranně výhodné obchodní vztahy. Pak se vrátil do Montrealu (1666), kde nějaký čas sloužil jako domácí u vdovy Jacques Testard a následně jako sluha u sulpiciánů (1667).[2]

Přibližný rozsah území, jehož velitelem byl určitý čas Perrot. Green Bay neboli Baie des Puans je na pravé části mapy, jež pochází z roku 1718.

V srpnu 1667 vytvořil se třemi dalšími společníky obchodní společnost a následně zamířil zpět do oblasti Green Bay. Tím začala další série cest vesměs za účelem kožešinového obchodu. V roce 1670 byl koloniálním intendantem Jeanem Talonem požádal, aby dělal tlumočníka komisaři Simonu-Françoisovi Daumont de Saint-Lusson, jenž byl vyslán na západ hledat zdroje kovových rud a případnou severozápadní vodní cestu do Tichého oceánu.[1][2] Dne 4. června 1671 došlo v misii Sault Sainte-Marie (mezi Huronským a Hořejším jezerem) k důležitému obřadu. Daumont de Saint-Lusson zde s pomocí Perrotova překladu shromážděným domorodcům z celkem 14 kmenů oznámil, že zdejší a veškeré okolní území zabírá jako francouzské teritorium. Na znamení toho nechal vztyčit kříž a standartu s francouzským znakem. Indiáni byli prohlášeni za poddané francouzského krále, za což se jim mělo dostat jeho ochrany. Francouzi zapěli chvalozpěvy Vexilla Regis a Te Deum a následně došlo k rozdání darů.[6]

V listopadu 1671 se Perrot oženil s Madeleine Raclot. Usadili se v osadě Champlain a poté v Bécancouru. K roku 1681 spolu měli již šest potomků a nakonec jich zplodili celkem jedenáct.[1][2]

V roce 1684 pověřil guvernér Nové Francie Le Febvre de La Barre Perrota důležitým úkolem. Měl využít svého vlivu mezi jezerními kmeny, aby je přesvědčil k účasti na francouzské výpravě proti Irokézům. Perrotovi se to s potížemi podařilo a bojovníci několika kmenů vyrazili do Niagary. Francouzsko-indiánská výprava však svého cíle nedosáhla (mj. ji sužovaly nemoci a nedostatek zásob) a Francouzi museli bez boje s Irokézi uzavřít příměří. To západní Indiány velmi zklamalo.[2] Perrot byl v té době zadlužený a místo kožešinovému obchodu se věnoval přesvědčování indiánských bojovníků k účasti ve válce, k níž vlastně nedošlo.[1]

Na jaře 1685 byl Perrot jmenován velitelem pro oblast Baie des Puants a okolní území. Své ženě svěřil plnou moc a vyrazil směr stanice Michillimakinac (tehdy zde stála mj. tvrz Fort de Buade) a dále do místa svého působiště. Cestou se dozvěděl, že na západě vypukla válka mezi Siouxy, Odžibveji a Ottawy na jedné straně a Foxy na straně druhé. Perrotovi se podařilo konflikt urovnat. Přesvědčil totiž Foxy, aby mu vydali odžibvejskou dívku, kterou hodlali upálit u kůlu jako pomstu za zabití jejich náčelníka Odžibveji. Někdy v té době získal od indiánů přezdívku Metamiens neboli „Muž s železnýma nohama“.[1][2] Na podzim 1685 ustanovil nový guvernér Brisay de Denonville hlavním velitelem jezerní oblasti Oliviera Morela de La Durantaye, který sídlil v Michilimackinacu, a Perrot mu měl oficiálně podléhat. V roce 1687 se Perrot spolu s desítkami jím naverbovaných válečníků zúčastnil trestné francouzské výpravy proti nejpočetnějšímu kmeni Irokézské ligy Senekům. Ta už byla podstatně úspěšnější než výprava z roku 1684 a podařilo se jí poplenit území tohoto kmene.[2] Mezitím mu shořelo skladiště kožešin a Perrot tak opět přišel o významný zdroj příjmů. V roce 1688 pobýval nějaký čas v Montréalu, kde dělal tlumočníka na konferenci s irokézským kmenem Onondagů.[2] Následně se vydal s několika společníky na západ a na území Siouxů ustavil tvrz Fort Saint-Antoine, čímž došlo navázání prosperujícího kožešinového obchodu.[3] Na jaře 1689 pak na soutoku řek Mississippi a Wisconsin nechal zbudovat Fort Saint-Nicolas. V květnu 1689 pak celé území oficiálně zabral jako francouzské teritorium.[1]

V srpnu roku 1689 znovu vypukla válka mezi všemi irokézskými kmeny a Francouzi a ti potřebovali zajistit spojenectví jezerních kmenů. Pověřili tedy místní velitele a představitele, aby utvrdili či znovuzískali mnohdy váhající etnika jako spojence. Jedním z nich byl i Perrot, který se měl postarat především o Ottawy, o nichž se šířily zprávy, že hodlají přejít k na stranu Irokézů. To se mu v zásadě podařilo.[2] V 90. letech 17. století stále působil mezi jezerními Indiány a občas zajížděl do Québecu či Montréalu na jednání s guvernérem, jímž byl od konce roku 1689 Buade de Frontenac. Hlavní cíl byl stále stejný - získat co nejvíce kmenů na stranu Francouzů proti Irokézům. Perrot se několikrát ocitl v ohrožení života, kdy mu hrozilo upálení u kůlu, ale vždy nakonec vyvázl. V roce 1696 však definitivně opustil západní území a usadil se v Bécancouru, neboť královská koloniální správa zrušila všechny soukromé licence na kožešinový obchod.[2][3]

Perrotův podpis

V roce 1701 byl Perrot znovu povolán do státních služeb. V létě 1701 vrcholila jednání o všeobecném míru mezi Francouzi, Irokézy a dalšími indiánskými kmeny. Do Montréalu byla svolána velká konference, jíž se zúčastnilo přes 1300 Indiánů a všichni čelní koloniální představitelé. Perrot působil jako jeden z hlavních tlumočníků, někteří Indiáni si jeho přítomnost přímo vyžádali (například Foxové pak žádali i to, aby se vrátil na západ). Patřil mezi desítku nejdůležitějších osob na této konferenci a mezi pět hlavních překladatelů (zbývající čtyři byli jezuité). Tlumočil především pro jezerní kmeny.[7]

Pamětní deska v Clergue Park Sault Ste. Marie v Ontariu.

Po této pro něj významné události nastaly horší časy. Byl stále zadlužen a jeho věřitelé byli neúprosní. Požádal koloniální úřady o finanční kompenzaci a penzi, ale byl odmítnut. Několikrát stanul před soudem, kde se bránil žalobě svých věřitelů a nárokům těch, kteří požadovali část jeho pozemků, jež získal roku 1704. V roce 1708 se stal kapitánem místní milice a mezitím psal zprávy o svých cestách a zážitcích. Zemřel v srpnu 1717. Zanechal po sobě 9 dětí (další 2 zemřely před ním), ale ani jedno se nevydalo v jeho stopách. Jeho manželka trpěla koncem života depresemi a duševní poruchou a zemřela roku 1724.[2]