Válka krále Viléma

V lednu 1690 vyrazila z Montrealu první z nich. Čítala 210 mužů, 115 Kanaďanů a zbytek tvořili Indiáni z montrealských misií, převážně Irokézové, kteří k Francouzům odešli na popud jezuitů. Jejich cílem bylo malé město Schenectady severozápadně od Albany. Tato útočná skupina dorazila 8. února v noci a našla opevněnou osadu nepřipravenou a nezajištěnou pro případ nebezpečí. Došlo k „bitce“ při níž bylo zabito 60 mužů a dalších 27 zajato (původně bylo zajato mnohem víc lidí, ale většinu z nich útočníci propustili). Více než 60 domů útočníci spálili. Kanaďani narazili i na skupinu Mohawků, ale Frontenac vydal v domnění, že ujedná s Irokézi mír, zákaz proti nim podnikat jakékoli akce. Ačkoli byla skupina pronásledována Mohawky, kteří několik mužů zajali, dorazila koncem února zpět do Montrealu se zajatci a 50 koňmi naloženými kořistí.

Druhá skupina čítající 25 Kanaďanů a 25 Indiánů vyrazila koncem ledna z Trois Rivieres a napadla osadu Salmon Falls poblíž Porthsmouthu na pobřeží Maine. Vše proběhlo podobně jako v Schenectady. Útočníci zabili 34 mužů a dalších 54 zajali. Sice je začala pronásledovat místní milice, ale Kanaďané je odrazili a zmizeli jim.

Třetí skupina vyrazila z Quebecu 28. ledna 1690 a vedl ji Sieur de Portneuf. Útvar čítal asi 400–500 mužů, z čehož byla většina Abenaků. Dokonce se k nim připojilo i několik mužů z vracejících se výpravy na Salmon Falls. Útočníci postupovali pomalu, ale v květnu 1690 se dostali do blízkosti anglických osad. Nejprve poplenili Casco, kde zabili 20 lidí a 25. května dorazili k Fort Loyal v osadě Falmouth. Došlo k obléhání a anglická posádka se po třech dnech vzdala. Francouzi dovolili Abenakům vyrabovat pevnost a osadu. Výprava se koncem června vrátila v bezpečí do Quebecu.[25][26][27]

V červenci 1690 shromáždili Angličané několik set mužů v Albany (podstatně méně než bylo původně dohodnuto) a tato expedice posílená o nevelké množství Irokézů vyrazila směrem na Champlainovo jezero. Pomoc Irokézů byla mnohem menší, než Angličané očekávali, neboť mezi těmito Indiány vypukla epidemie. A ti Irokézové, kteří se přidali k Angličanům, zřejmě rozšířili chorobu i mezi ně. Výprava se zastavila u jezera a poté se vrátila zpět. Dočasný guvernér New Yorku Jacob Leisler zuřil a nechal dokonce uvěznit velitele výpravy Fitz-Johna Winthropa. Nařídil vyslat novou útočnou skupinu. Tu vedl kapitán John Schuyler a sestávala ze 150 Angličanů, Mohawků a Mohykánů. Postupovala podél Champlainova jezera a vedla si přece jen lépe. V září napadla osadu La Fourche nedaleko Montrealu. Výsledkem bylo asi 20 mrtvých nebo zajatých Francouzů a vypálené domy. Indiáni pak ještě napadli několik osad a zabili další desítky Kanaďanů. Hlavní cíl se však splnit nepodařilo, Montreal zůstal netknutý.

William Phips, vrchní velitel výpravy proti Quebecu a guvernér kolonie Massachusetts v letech 1692–1694

Pokud by anglický plán vyšel podle předpokladů a časového harmonogramu, byla by situace Nové Francie zřejmě kritická. Krach montrealské expedice však významně ovlivnil i hlavní útočnou snahu Angličanů – dobýt Quebec. Anglická námořně-pozemní expedice vyplula z Massachusetts až koncem srpna 1690 a tak bylo zřejmé, že časové koordinace s montrealskou skupinou se dosáhnout nepodaří. Výprava sestávala z 34 lodí a asi 1300 mužů milic (domobrany) plus mnoho stovek dalších jako posádky lodí. Žádaná pomoc z Anglie nedorazila. Velitelem byl jmenován sir William Phips, „hrdina“ od Port Royal. Kvůli nepřízni počasí a špatné průjezdnosti ústí řeky Sv. Vavřince dosáhli Angličané Quebecu až v půlce října. Francouzi byli včas informováni, Montreal a jeho okolí už byly mimo ohrožení, a tak mohl Frontenac shromáždit prakticky veškeré ozbrojené síly ke Quebecu. Celkem dali Francouzi dohromady asi 3000 mužů námořní pěchoty (Troupes de la Marine) a milic. Jejich postavení bylo výhodné – drželi všechny strategické body, bylo jich víc a byli lépe připraveni na přicházející zimu než Angličané. Neudiví proto, že Frontenac s pohrdáním, pompou a sebevědomím sobě vlastním odmítl anglický návrh na kapitulaci: „Nemám jinou odpověď pro vašeho generála než ústy mých kanónů a mušket. Musí si zapamatovat, že si nemůže dovolit dávat takové požadavky muži jako jsem já. Ať předvede to nejlepší, co v něm je, totéž ukážu i já.“[29] Angličané sice vylodili většinu (1200) svých mužů na pevninu a začali město odstřelovat z lodí, ale nic se nedařilo. Kanonáda byla nepřesná, naopak obranná palba Francouzů několik lodí včetně vlajkové poškodila. Pozemní síly si nevedly lépe. Nepodařilo se jim nejen prorazit, ale ani významněji narušit francouzskou obranu. Vojáci trpěli zimou, nedostatkem munice a po několika dnech i zásob. Navíc se mezi nimi začala šířit epidemie. Phips uznal, že situace je bezvýchodná a 25. října dal rozkaz k návratu. Ztráty Angličanů nebyly velké – asi 30 mužů zemřelo v boji a dalších cca 60 bylo zraněno. Francouzi měli jen několik mrtvých a raněných. Cesta domů se však změnila v noční můru. Flotilu zasáhla bouře, která způsobila několik ztroskotání a zbloudění. Asi 400 (některé zdroje udávají až 1000) dalších mužů zemřelo na epidemie anebo se utopilo.[30] První lodě dorazily do Bostonu koncem listopadu. Ale tím nebyl všem neúspěchům konec. Vojáci nedostali zaplaceno za službu, neboť se předpokládalo, že peníze budou získány z kořisti. Hrozila dokonce vzpoura. Kolonie Massachusetts se ocitla na pokraji bankrotu. Správní rada kvůli tomu dokonce rozhodla začít vydávat papírové peníze, což se stalo na americké pevnině poprvé.[31] Generál Phips obvinil z porážky velitele pozemních sil majora Johna Walleyho a pak se raději odebral do Anglie. Anglické kolonie, především pak Nová Anglie, se po zbytek války z tohoto debaklu nevzpamatovaly a ocitly se v hluboké defenzivě.

Nicméně na jaře 1691 Irokézové znovu zaútočili. Cílem bylo opět okolí Montrealu. Útok provedlo asi 800-1000 bojovníků. Ztráty Francouzů byly poměrně malé, ale zase se ukázalo, že Irokézové jsou schopni udeřit velkou silou. Navíc zásobovací situace v Nové Francii byla v roce 1691 zoufalá - scházely jak potraviny, tak vojenský materiál. Někdy v květnu se však Francouzům podařilo obklíčit malou útočnou skupinu Oneidů. 30-40 Irokézů Francouzi pobili a 5 zajali. Kolonisté tři z nich později upálili, postup běžný vůči nepříteli, který totéž často dělal i jim.[20][32]

V červenci-srpnu 1691 uspořádali Angličané z New Yorku další výpravu s cílem ohrozit okolí Montrealu. Vedl ji Peter Schuyler, Nizozemec původem a jeden z elitních newyorských velitelů. Sestávala z asi 120 Angličanů, 80 Mohawků a 66 Mohykánů, přičemž ostatní čtyři irokézské kmeny neposlaly žádné bojovníky. Bylo zřejmé, že Irokézové ztrácí v Angličany důvěru. Tato výprava se nakonec střetla u osady La Prairie, přibližně ve stejných místech jako výprava z roku 1690, s Kanaďany a výsledkem byla krvavá bitka s mnoha desítkami mrtvých (nejnižší údaje hovoří o 45 Francouzích a 39 Angličanech a Indiánech), která však Francouze vážněji neohrozila. Irokézové neviděli v těchto malých útocích budoucnost a hodlali se připojovat jen k velké rozhodné akci.[33][34][35] Další změna přišla od francouzských indiánských spojenců – od roku 1691 začaly jezerní kmeny (Odžibvejové, Potawatomiové, Huróni, Miamiové, Winnebagové, Ottawové aj.) aktivněji působit jako významná vojenská síla. Francouzi jim dodávali zbraně a jiné zboží poměrně levně a v potřebném množství a tato politika se vyplácela. Navíc se Francouzi mohli plně spolehnout na Indiány usazené na řece Sv. Vavřince – šlo především o katolické Irokéze, Algonkiny, Huróny z Lorette, Abenaky a Montagnaisy. V prosinci 1691 utrpěli bojovníci Mohawků a Oneidů těžkou porážku od francouzských Indiánů a ztratili v jednom dni asi 30 bojovníků.[20] Navíc v Irokézii řádily chronické epidemie. Ztráty rostly, přesto však Irokézové doufali, že očekávaná anglická pomoc vše zvrátí. I Frontenac nakonec uznal, že klíčem k irokézské neutralitě bude vojenské řešení.

Irokéz (vpravo) na obraze George Catlina z 19. století

V lednu 1693 opustilo Montreal 625 Francouzů a spojeneckých Indiánů. Cílem bylo zničit nejvýchodnější Irokéze – Mohawky – a pak způsobit co nejvíce škod v okolí Albany. Angličani se o výpravě dozvěděli, připravili se na ní, ale neinformovali Irokéze. Útočníci vedení katolickými irokézskými zvědy proklouzli 16. února ke třem mohawským vesnicím. Původní rozkaz zněl zabít všechny muže i ženy a zajmout děti. Na přímluvu katolických Irokézů, z nichž část byli i Mohawkové, se však podařilo krveprolití omezit (cca 30 zabitých). Kanaďané zajali asi 300 lidí, zapálili vesnice a spěchali nazpátek, neboť měli informace, že Angličané a Indiáni se na ně chystají. Anglo-indiánská záchranná výprava čítající přes 500 mužů útočníky skutečně dostihla a donutila je větší část zajatců propustit. Přesto byla tato akce pro Irokéze další ukázkou toho, že se situace mění a síla nepřátel roste. Z Mohawků se načas stali prakticky bezdomovci a byli plně odkázáni na pomoc ostatních Irokézů a Angličanů. I když i Kanaďané dorazili do Montrealu na pokraji vysílení – cestou jim došly zásoby – získala jim tato výprava značnou reputaci především mezi jezerními kmeny.[36][37]

Mezi červnem 1693 a říjnem 1694 probíhala mezi Francouzi a Irokézi nejdříve nesmělá a později intenzivní jednání. A to i přesto, že se jim snažili zabránit Angličané z New Yorku, především rodinný klan Schuylerů, který požíval mezi Irokézi velkého vlivu a respektu. Irokézský náčelník a zároveň jezuita otec Pierre Millet vykonal dobrou práci a Oneidové, mezi nimiž žil, byli hlavními podporovateli uzavření míru s Francouzi. Podařilo se mu „rozpracovat“ i Onondagy.[38] V květnu 1694 dorazila do Kanady irokézská delegace vedená mírovým náčelníkem Teganissorensem, který reprezentoval neutralitní křídlo mezi Irokézi. Frontenac požadoval návrat zajatců a prosazoval, aby Irokézové uzavřeli mír nejen s nimi a svatovařineckými Indiány, ale i se západními kmeny. V září 1694 proběhla v Montrealu velká konference i za účasti západních kmenů. Irokézové stále odmítali i je zahrnout do míru. Naopak žádali, aby se do mírových jednání zapojili i Angličané a především naléhali na Francouze, aby znovu neobsazovali Fort Frontenac (Cataraqui). „Onnontio (francouzský guvernér), váš oheň již nikdy nevzplane v Cadracqui (Fort Frontenac)… Ukradli jste nám toto místo a my jsme uhasili váš oheň krví našich dětí… tato země byla obydlena a pošlapána námi válečníky před jakýmkoli křesťanem.“[39] Touto řečí doprovodil mluvčí Kaqueendara odhodlání Irokézů. Jednání se účastnil i uznávaný huronský náčelník Kondiaronk, který apeloval na Irokéze, aby vydali všechny zajatce, pokud chtějí mír. Ačkoli v říjnu vrátili Oneidové mj. i zajatého otce Milleta (zřejmě i na nátlak Angličanů, jimž byl Millet trnem v oku), mír byl v nedohlednu. Naopak Frontenac ponoukal západní kmeny, aby zintenzivnili své útoky. Irokézové zkoušeli jednat i s jezerními kmeny, ale výsledek se ukázal být velmi nejistý. V dubnu 1695 došlo k obnovení bojů s Francouzi.

Fort Frontenac neboli Cataraqui byla pevnost na severním břehu jezera Ontario založená roku 1673. Její opětovné obsazení Francouzi (1695) bylo pro Irokéze dlouho hlavní překážkou pro uzavření míru

Francouzi v roce 1695 znovu obsadili Fort Frontenac. Irokézové požádali newyorského guvernéra Fletchera, aby uspořádali společnou výpravu a Francouze vyhnali, ale ten to odmítl. Tvrdil, že by nesehnal dost mužů. Poskytl jim alespoň válečný materiál. Již roku 1694 onondažský náčelník na setkání v New Yorku lamentoval, že Pět národů slábne. Použil při tom metaforu, což byla oblíbená vyjadřovací metoda indiánských řečníků: „Tuk nám taje z našich těl a teče k našim sousedům, kteří tloustnou a žijí si v klidu, zatímco my hubneme. Oni vzkvétají a my upadáme.“[40] V roce 1695 bylo jasné, že vzájemná válečná pomoc Irokézů a Angličanů stagnuje. Ani jedna za stran neměla dost chuti výrazněji podpořit tu druhou. Irokézové to nesli velmi těžce a mělo být ještě hůř.

6. července 1696 opustila Montreal na místní poměry obrovská vojenská síla. Frontenac a jeho zástupci Champigny (intendant) a Louis-Hector de Callière nechali shromáždit 2150 mužů. Francouzi připravovali tuto akci již od zimy a trpělivost se jim vyplatila. Jednalo se o největší útočnou vojenskou výpravu, jakou Severní Amerika do této chvíle zažila.[41] Armádu nominálně vedl samotný Frontenac, nyní již 74letý stařec, kterého nesli na nosítkách. Faktickým velitelem byl Louis-Hector de Callière, guvernér Montrealu a Frontenacův nástupce v úřadu guvernéra Nové Francie a Philippe de Rigaud de Vaudreuil, výkonný velitel francouzských ozbrojených sil v Nové Francii. Irokézové se neodvážili postavit na odpor a stáhli se do bezpečí. Kanaďani narazili jen na jednoho staršího Indiána, který odmítl odejít. Misijní Indiáni ho umučili. Jeho osud popsal obdivně Callière: „ten muž ukázal neobyčejnou statečnost, neboť nevydal ani jediné zaúpění, když mu byla rozžhavená železa přikládána na celé tělo. Naopak nabádal naše muže a Indiány, aby se učili, jak umírat bez naříkání, pokud je potká stejný osud jako jeho.“[42][43] Výprava poplenila území Onondagů a Oneidů – spálila co mohla, zničila úrodu a pak se téměř beze ztrát vrátila zpět do Montrealu. Ač výprava vojensky opět nepřiměla Irokéze k bitvě, její ekonomický a morální účinek byl zdrcující. Bylo zřejmé, že Irokézové spojeným francouzsko-indiánským silám už nedokáží čelit. „Nepřítel nám zničil pět našich hradišť a uvrhl nás do bídné situace. Zbývá nám pouze jediné a pokud i to bude zničeno, nevíme co budeme dělat...“[44] takto lakonicky shrnul situaci mohawský řečník.

Irokézové vyslali začátkem července 1701 do Albany 33 svých zástupců, konkrétně to bylo 9 Mohawků, 5 Oneidů, 12 Onondagů, 4 Cayugové a 3 Senecové. Zdá se to být hodně, ale v porovnání s delegací zároveň vyslanou do Montrealu nešlo o žádný velký počet. Teganissorens, který byl považován za nejvlivnějšího irokézského diplomata a v Pensylvánii ho dokonce označovali za „císaře“, se podle plánu do Albany nedostavil. Nezúčastnil se ani konference v Montrealu. Sám to komentoval slovy: „Co se mě týče… zůstanu v Onondaze, aby můj otec Onontio (guvernér Nové Francie) a můj bratr Corlard (guvernér New Yorku) byli přesvědčeni, že rovnocenně přijímám jejich zájmy, že držím za jednu ruku svého otce a za druhou svého bratra…“[53] Na anglické straně se jednání zúčastnili nový guvernér John Nanfan, Robert Livingston, tajemník pro indiánské záležitosti, dále příslušníci vlivných rodin Schuylerů a Bleekerů plus další místní oficiálové. K dispozici byli 3 překladatelé.

Konferenci otevřel Nanfan 12. července. Nejprve zdůraznil zrádnost Francouzů, prý se snaží Irokéze oklamat a podvést. Ptal se Irokézů na to, jaký je stav jednání se západními kmeny. Upozornil je, aby nepřijímali „žádné papeženské kněží z Francie“, neboť brzy dostanou „protestantské duchovní, aby je instruovali v pravém křesťanském náboženství“.[54] Nanfan dále zjišťoval, jak je to s katolickými Irokézi – řekl, že věří v jejich návrat do Irokézie, neboť v Kanadě údajně strádají hlady. Irokézové odpověděli za dva dny. Začali zdvořilostními frázemi, mj. i kondolencí za mrtvého guvernéra Bellomonta. Kondolenční rituál patřil k základům irokézské tradice. Často se jednalo o součást diplomatických jednání, pomocí účasti se smutkem „pozůstalých“ vyjádření dobrých vztahů. Pak informovali Angličany, že uzavřeli mír se sedmi západními kmeny a ve válce jsou ještě se šesti. Poté se Nanfan vyjádřil nelibě o záměru irokézské neutrality. Jednalo se i o pevnosti Detroit – že je to mocenský nástroj Francouzů. Angličané prý chtějí pro Irokéze postavit vlastní kamennou pevnost. Angličané se snažili Irokéze podnítit k dokončení mírového procesu se západními kmeny a poté je zapojit do kožešinového obchodu v Albany. Nanfan chtěl, aby Irokézové a Francouzi zůstali nepřátelé nebo alespoň soupeři a Francouzi zase chtěli, aby Irokézové měli spory se západními kmeny. Irokézové už se snažili hrát balanc – zachovat dobré vztahy s Angličany a přitom neohrozit neutralitu vůči Francouzům. 19. července Irokézové nabídli, že všechno území na němž měli svá loviště (bobrů), převedou pod pravomoc anglického krále. Byl zhotoven hrubý náčrtek a nakonec došlo k podepsání smlouvy, která převod komentovala. Proč tak Irokézové učinili, není dodnes zřejmé. Pravděpodobně si chtěli zajistit alespoň teoretickou anglickou ochranu svých západních lovišť. Tvrdili, že tato území dobyli před 80 lety (ve skutečnosti to bylo cca 40–60 let) na 7 nepřátelských národech – Huróni, Eriové, Neutrálové, Wenrové, Petuni, Mascouteni, plus některé další etnikum (možná Nippisingové či Algonkini). I Angličanům však muselo být zřejmé, že irokézské nároky na tato území jsou spíše teoretické. Smlouvě o podřízení oblasti Velkých jezer anglickému králi zpočátku nepřikládali velký význam, ale později to byl jeden z „podkladů“ pro jejich západní expanzi.[55][56]

Guvernér Nové Francie v letech 1698–1703 Louis-Hector de Callière dokázal s domorodci obratně jednat

Kopie montrealské smlouvy ze 4. srpna 1701 s piktogramy domorodců a podpisy francouzského guvernéra a intendanta.

Zatímco končila jednání v Albany, proběhl v červenci a srpnu 1701 velký koncil v Montrealu. Asi 200 Irokézů dorazilo jako první, pak přijely západní kmeny – celkem bylo v Montrealu přítomno přes 1300 Indiánů. Byli to Irokézové (bez Mohawků), Ottawové, Huroni (zvaní též Huron-Petuni či Tionontati či Wyandoti), Winnebagové, Saukové, Foxové, Potawatomiové, Mascouteni, Nipissingové, různé skupiny Odžibvejů, Kríové, Menominiové, Miamiové, Abenakové a katoličtí Irokézové z montrealských misií Sault St Louis a La Montagne a některé další skupiny. Překvapivé bylo, že chyběli Huroni z Lorette, za které zřejmě mluvil Kondiaronk. Nedorazili rovněž Siouxové, o něž sice Francouzi měli zájem, ale jezerní kmeny jejich účast blokovaly. Na straně Francouzů se jednání zúčastnili všichni čelní představitelé kolonie v čele s guvernérem Callièrem. Jako překladatelé sloužili vesměs jezuité a neoficiální francouzský „velitel jezerní oblasti“ Nicolas Perrot.

Montreal tou dobou bylo na poměry Nové Francie poměrně velké a velmi živé příhraniční město, i s okolními osadami čítalo asi 2 600 obyvatel, ale takovou masu domorodců ještě nikdy nehostilo. Indiáni nicméně většinou bydleli mimo město ve svých vlastních táborech, přesto ve velkém do Montrealu docházeli za obchodem. Během konference došlo k zavedení prohibice, aby nehrozily incidenty z opilosti. Hlavními tématy úvodních řečí byly lov a kožešinový obchod. Ottawský náčelník přiznal, že jejich loviště jsou prakticky vyčerpána. Mají jen malá kožešinová zvířata plus medvědy a mývaly – bobr je téměř vyhuben. Mnoho dalších západních Indiánů pak toto potvrdilo. Mezi některými západními kmeny také zavládlo kvůli tomu určité napětí – náčelník Nipissingů si stěžoval na Ottawy – že loví na tolika různých místech a zabíjejí bobry, kde se dá. Callière upozornil domorodce, že pokud budou takto pokračovat ve vybíjení zvířat, riskují hladovění. Poradil jim, aby se po vzoru Abenaků dali na farmaření. Západní kmeny chtěly mír s Irokézi, aby mohly rozšířit svá loviště do oblasti mezi Erijským, Huronským a Ontarijským jezerem. Dalším důležitým bodem jednání byla otázka návratu zajatců. 4. srpna proběhlo hlavní shromáždění. Jednání zahájil Callière. Nabádal k uzavření všeobecného míru. Francouzi jsou připraveni v budoucnu se podílet na řešení vzájemných sporů mezi západními kmeny a Irokézi. Symbolicky vybral od všech Indiánů sekery a hodil je do hlubokého příkopu. Irokézové odpověděli na jeho výzvy kladně a předali mu 4 wampumové pásy. Nakonec byla podepsána mírová smlouva na níž všichni indiánští mluvčí umístili své piktogramy. 7. srpna se Callière domluvil s Irokézi na vzájemné výměně zajatců s výjimkou pěti. Ti si západní Indiáni ponechají dokud Irokézové nevrátí své zajatce, které s sebou „zapomněli“ přivést. Nakonec stejně výměna zajatců proběhla jen symbolicky a většina kmenů si jich větší část ponechala. Co se týče problematiky Detroitu – Callière oznámil, že ho Francouzi ponechají tam kde je. Nicméně se snažil Irokéze uklidnit, že je pevnost může v případě potřeby ochránit a že zde můžou obchodovat. Callière si od 4 přítomných irokézských kmenů zajistil slib neutrality. V případě nedodržení slibu jim pohrozil, že budou mít zase co dělat s Francouzi a jejich indiánskými spojenci. Francouzům se tím podařilo dosáhnout irokézské neutrality na několik desítek let. Výjimkou byli Mohawkové, kteří sice smlouvu se zpožděním rovněž podepsali, ale v následných koloniálních válkách byli věrnými spojenci Angličanů. Irokézové od roku 1701 sdíleli lovecká teritoria se západními kmeny. Francouzi tak nepřímo přiznali, že Irokézové svým způsobem měli nárok na tato lovecká teritoria. Cíle prakticky všech zúčastněných byly smlouvami splněny. Všeobecný mír v oblasti Velkých jezer načas zavládl.[57] Nikoli však mezi Angličany a Francouzi. V Evropě byla na spadnutí válka o španělské dědictví, jež v Americe nesla název válka královny Anny.