Naražení na kůl

• Nejstarší doklady o tomto způsobu popravy najdeme v Chammurapiho zákoníku, který jej ukládá jako trest ženám za vraždu vlastního manžela. Ve starověké Asýrii, zejména v období Novoasyrské říše, bývali tímto způsobem hromadně popravováni povstalci a obyvatelé dobytých měst, která se odmítla vzdát asyrské armádě, například v roce 701 to byli obyvatelé judského města Lachiše. Stejně trestali své odpůrce králové Aššurnasirpal II., Sargon II. nebo Aššurbanipal. V menší míře se tento trest uplaťnoval např. v říši Chetitů, v království Mitanni a v Perské říši, kde např. král Dareios I. nechal roku 522 nabodat na kůly 50 vůdců povstání v Babylónii a jistého Faortese, který proti němu povstal v Médii.
• Později ve středověku byl tento způsob popravy velmi rozšířený v muslimských státech, jako byla Osmanská říše či sáfíjovská Persie, často se užíval pro pachatele vážných zločinů, jako byla vzpoura, vražda výše postaveného člověka či zrada. Ještě roku 1800 byl takto v Egyptě popraven atentátník, který zastřelil francouzského generála Klébera. Osmané tímto způsobem popravovali zajaté nepřátele, například po bitvě u Plášťovců mezi císařskými a tureckými vojsky v roce 1554 byl Turky naražen na kůl zajatý císařský velitel Erasmus von Teufel, roku 1689 byl ve Skopji Turky naražen na kůl vůdce bulharského povstání Petar Karpoš (též Carpoš), v letech 1812-1814 tento osud postihl vůdce srbských povstání a v letech 1821-1827 zajaté řecké bojovníky během řecká války za nezávislost.
• V Indii byl tento trest používán od starověku až do 19. století pro povstalce a královrahy. V polovině 7. století dal král Nedumaran z dynastie Pándjů, poté co konvertoval od džinismu k hinduismu, ve městě Madurai v jižní Indii hromadně narážet na kůly džinisty.
• Vládce jihoafrických Zulů Šaka tímto způsobem v 19. stol. usmrcoval své oponenty, zběhlé vojáky a lidi obviněné z používání magie.

Z evropských zemí se narážení nejvíce používalo v průběhu středověku a raného novověku v Rusku, Polsku, Uhrách a na Balkáně. Patrně se sem rozšířilo druhotně z Asie s nájezdy Mongolů, Tatarů a Turků. V Rusku bylo narážení na kůl legální formou trestu smrti za vlády cara Ivana Hrozného, který tak trestal především své politické odpůrce, včetně vysoké šlechty. Dal takto zabít např. knížata Michala Čerkasského (1571) a Borise Tulupova (1575). Ještě car Petr I. Veliký takto dal v roce 1718 popravit Stěpana Glebova, milence své bývalé manželky Jevdokije. V dnešním Rumunsku byla tato forma trestu smrti velmi rozšířena v 15. století za vlády knížete Vlada Draculy, který proto získal přízvisko Țepeș, což rumunsky znamená Napichovač. Podobně jako Ivan Hrozný také on používal tento trest jako nástroj politického teroru proti vlastní šlechtě (bojarům), a zejména k proti Osmanům. Vlad Dracula dával masově narážet na kůly zajaté osmanské vojáky, ale také civilisty. Také Uhry a Polsko tento trest používaly po většinu středověku a raného novověku hlavně pro zrádce, povstalce a dezertéry. Tento trest používala při pronásledování Židů i španělská inkvizice v 15. a 16. století, a také španělští conquistadoři při trestání vzbouřených Indiánů, jako byl Caupolícán, náčelník Mapučů, popravený roku 1558. Ve střední Evropě se narážení na kůl používalo zřídka, roku 1581 byl v Neustadtu v Rýnské Falci nabodnut na kůl a pálen žhavými kleštěmi jakýsi Simeon Fleischer, který údajně zavraždil 19 žen. Dalším známým případem byl Paulus Gämperl, odsouzený za čarodějnictví a naražený na kůl roku 1600 v Mnichově.

V českých zemích se tento trest pokoušel pod uherským vlivem zavést král Vladislav II. Jagellonský, ale zde se setkal s odporem a byl použit jen výjimečně. Například v roce 1517 byli lámáni kolem a naraženi na kůl druhové loupeživého rytíře Jindřicha Bohnického, který vyhlásil nepřátelství Starému Městu pražskému. Podle letopisce jeden z odsouzenců naražený na kůl „prosil kata, aby ho zabil, pak se snažil kývat kůlem, aby se s ním vyvrátil a spadl, že by tak snad rychleji umřel“.[1] Roku 1570 byl v Ivančicích nabodnut na kůl loupežník Paul Wasansky (Pavel Vašanský), což je poslední známý případ tohoto způsobu popravy v českých zemích.

Narážení na kůl bylo naposledy masivně používáno osmanskými vojáky za arménské genocidy na počátku 20. století. Jugoslávští partyzáni za II. světové války údajně naráželi na kůly zajaté ustašovce. Podle maďarského historika Tibora Cserese byl ještě roku 1946 tímto způsobem v Novém Sadu popraven maďarský válečný zločinec generál Ferenc Szombathelyi, což by byl poslední známý případ popravy naražením na kůl v Evropě, ovšem srbské zdroje uvádějí, že Szombathelyi byl zastřelen popravčí četou.[2] Podle některých neověrených zpráv používali naráźení na kůl za 2. světové války Japonci v Jihovýchodní Asii a údajně i vietnamští vojáci, kteří se takto měli zbavovat zajatých Francouzů během Indočínské války, a později amerických vojáků za války ve Vietnamu, důkazy o tom však chybějí. Během tzv. špinavé války v Argentině byli tímto způsobem vojenskou juntou prezidenta Videly likvidováni lidé podezřelí ze sympatií k levicovým teroristům, jednou z obětí byl i šestnáctiletý student Floreal Edgardo Avellaneda, zavražděný v květnu 1976.