Nakadžima B6N

Jeho počátky spadají do roku 1939, kdy byly dány požadavky 14-Ši technického odboru Generálního štábu námořního letectva na nový typ letounu, který by postupně nahradil typ Nakadžima B5N.[1] Tým konstruktérů společnosti Nakadžima vybavil sklopné křídlo vztlakovými klapkami typu Fowler, osádka byla třímístná. Za pohon byl vybrán dvouhvězdicový čtrnáctiválec Nakadžima NK7A Mamoru s čtyřlistou vrtulí, který dával ve výšce 2500 m výkon 1305 kW. Podvozek ostruhového typu byl zatahovací.

První prototyp letounu vzlétl 14. března 1941.[1] Ukázalo se, že stroj má řadu nedostatků, zejména nespolehlivost a velké vibrace motoru. Tento problém se nepodařilo odstranit ani instalací nové vrtule s průměrem 3,40 m, jejíž gyroskopický efekt si během testů vyžádal vyosení kýlovky o 2°10' směrem doleva.[1]

Hlavňovou výzbroj Tenzanu tvořil jeden kulomet typ 97 ráže 7,7 mm v horním střelišti na konci kabiny a v dolním výklopném střelišti v blízkosti malých bočních okének. Pod pravou polovinu trupu byly závěsníky pro pumy ráže 30 až 500 kg, nebo jedno torpédo typ 91 či typ 94.[1]

Druhý vyrobený B6N byl na naléhání Generálního štábu námořního letectva vybaven starším, avšak spolehlivějším čtrnáctiválcem Micubiši MK4T Kasei 25 se vzletovým výkonem 1380 kW.

Během společných zkoušek s druhým prototypem, probíhajících v roce 1942, došlo na zesílení některých částí podvozku a překonstruování zavěšení záchytného háku. Vzhledem ke své hmotnosti a rozměrům byl Tenzan jako první z japonských palubních letadel přizpůsoben k instalaci pomocných raketových motorů.[1]

Příprava sériové výroby typu Nakadžima B6N1 model 11 Tenzan s motorem Mamoru 11 v Koizumi byla na jaře 1943 provázena technickými a organizačními problémy, přesto se podařilo společnosti Nakadžima do srpna 1943 dodat námořnímu letectvu 65 strojů. Určeny byly k přeškolení létajícího i pozemního personálu.

Nakadžima B6N

Poslední z celkem 133 vyprodukovaných B6N1 byly dodány v říjnu téhož roku, v témže měsíci z výrobní linky sjížděly nové letouny Nakadžima B6N2 model 12 s dvouhvězdicovými čtrnáctiválci Micubiši Kasei 25.[1] K bojovým jednotkám byly v malých počtech dodány v březnu 1944. Nepatrně byla pozměněna kontura kanálu sání vzduchu do karburátoru a spaliny byly nyní z válců vyvedeny individuálními zploštělými ejektory. Ostruhové kolečko bylo aretováno v pevné poloze.

Počínaje rokem 1944 byla zahájena výroba B6N také v závodě Nakadžima č. 3 ve městě Handa v prefektuře Aiči. Vzniklo zde 970 exemplářů, z nichž některé byly v pozdější fázi výroby od listopadu 1944 dodávané s kulometem typ 2 ráže 13 mm v horním střelišti. Změna se pak týkala také označení na B6N2a model 12A.

Námořní letectvo následně zkoušelo dva prototypy B6N3 model 13, upravené z B6N2 se zpevněným podvozkem se zvětšenými koly a motory MK4T-C Kasei 25c.[1]

Spojenci se v boji s Tenzany střetli poprvé ve větším množství v letecké bitvě o Mariany v červnu 1944.[1] Při bitvě o Filipíny tyto letounu utrpěly velké ztráty od spojenců, a to zejména díky letounům Grumman F6F Hellcat. Z důvodu postupných ztrát japonských letadlových lodí sloužily B6N na pozemních základnách, byly též používány pro sebevražedné lety kamikaze, zejména během bitvy o Okinawu.[1]

Údaje platí pro B6N2[1]

Sestřel B6N2 - foto z letadlové lodě Yorktown