Japonské císařské námořní letectvo

Japonské císařské námořní letectvo (japonsky 大日本帝國海軍航空隊 Dai-Nippon teikoku kaigun kókútai ) byla letecká složka japonského císařského námořnictva, která byla zodpovědná za letecké operace na podporu císařského námořnictva (průzkum, vzdušné krytí, dálkové údery, vzdušný transport, etc…) a s tím související obranou domácích ostrovů. Své úkoly císařské námořní letectvo plnilo od svého vzniku v roce 1912 až do kapitulace Japonského císařství v roce 1945.

Japonské císařské námořní letectvo
大日本帝國海軍航空隊
Dai-Nippon teikoku kaigun kókútai
Jokosuka Ro-gó Kó-gata Y-110 od Jokosuka kókútai, první sériově vyráběný námořní letoun japonské konstrukce. V pozadí letadlová loď Hóšó.
Jokosuka Ro-gó Kó-gata Y-110 od Jokosuka kókútai, první sériově vyráběný námořní letoun japonské konstrukce. V pozadí letadlová loď Hóšó.
ZeměJaponské císařství
Existence1912 – podzim 1945
TypNámořní letectvo
FunkceVzdušná podpora operací císařského námořnictva
Nadřazené jednotkyJaponské císařské námořnictvo
Účast
VálkyPrvní světová válka
Šanghajský incident 1932
Druhá čínsko-japonská válka
Druhá světová válka
Insignie
Znak

Císařské námořní letectvo bylo operačně podřízeno Gunreibu (軍令部 ~ námořní generální štáb) a administrativně Kaigunšó (海軍省 ~ ministerstvo námořnictva). Kaigun kókú honbu (海軍航空本部 ~ letecký úřad císařského námořnictva) podléhající Kaigunšó byl zodpovědný za výcvik a vývoj.

Počátky císařského námořního letectva spadají před první světovou válku, kdy Japonsko získalo první letouny a začalo experimentovat s jejich využitím. Již v září 1914 došlo k prvním operacím hydroplánů z nosiče Wakamija Maru během bitvy o Čching-tao[1] a v dubnu 1916 došlo k založení první kókútai (航空隊 ~ letecká skupina/pluk) – základní organizační jednotky císařského námořního letectva po většinu doby jeho existence.[2]

Zpočátku císařské námořní letectvo nakupovalo, či později i vyrábělo, letouny zahraničních konstrukcí, ale po první světové válce začalo vyvíjet i svoje vlastní konstrukce, které nakonec zcela převládly. Již v prosinci 1922 zařadilo císařské námořnictvo do služby první účelově postavenou letadlovou loď Hóšó. Následovaly letadlové lodě Akagi a Kaga získané přestavbami z nedokončeného bitevního křižníku a bitevní lodě. Následující výstavba letadlových lodí vedla až k sestavení prvního úderného svazu letadlových lodí na světě: kidó butai (機動部隊 ~ Mobilní svaz). Císařské námořní letectvo disponovalo vedle palubního letectva a hydroplánů i letouny operujícími z pozemních základen. Ty se (na rozdíl od letounů armádního letectva) zaměřovaly na dálkové údery.

Na začátku války v Pacifiku disponovalo císařské námořní letectvo moderními a výkonnými konstrukcemi, jako byly stíhačky Micubiši A6M2 a bombardéry Micubiši G4M1, které svými výkony překonávaly své protivníky. Velkého doletu, rychlosti a obratnosti bylo ale dosaženo za cenu absence pancéřování a samosvorných obalů palivových nádrží, což vedlo k vysokým ztrátám letounů i létajících posádek. Výcvikový program pilotů císařského námořního letectva se zaměřil na výcvik malého počtu dobře vycvičených pilotů. Japonští námořní stíhači si dokázali dobýt vzdušnou převahu nad čínským letectvem v druhé čínsko-japonské válce, ale po úvodních úspěších během války v Pacifiku se projevila převaha zdrojů na straně Spojenců (nové typy letounů, výcvik, logistika) a zejména během bojů v Šalomounových ostrovech utrpělo císařské námořní letectvo těžké ztráty na letounech, ale především na pilotech, které nedokázalo nahradit. Koncem války se rovněž potýkalo s nedostatkem paliva a dalších strategických surovin. To nakonec vedlo k tomu, že se na podzim 1944 prosadila myšlenka sebevražedných útoků pilotů Kamikaze. Po japonské kapitulaci bylo císařské námořní letectvo (stejně jako císařské námořnictvo) rozpuštěno.

U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém
Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce

Historie

Počátky

V roce 1903 uskutečnili bratři Wrightové první let motorového letounu. Následovaly další pokroky v konstrukci létajících strojů těžších než vzduch, které nezůstaly Japoncům utajené. Již dříve císařské námořnictvo experimentovalo s balóny, ovšem až do konce prvního desetiletí 20. století zůstal japonský zájem o letectví na strojích těžších než vzduch v rovině čistě teoretické – v Japonském císařství žádná letadla nebyla. V březnu 1909 vydal šósa (少佐 ~ korvetní kapitán) Eisuke Jamamoto svoje Kókúdžucu kenkjú ni kan suru ikenšo (航空術研究に関する意見書 ~ Psané pojednání o studiu leteckého umění). Jamamoto prosazoval, aby se námořnictvo zabývalo o tako-šiki kúčú hikóki (凧式空中飛行機 ~ vzdušný létající stroj dračího typu), ale cesta k jím předpovězené „létající válečné lodi úžasného potenciálu“ byla ještě dlouhá…[3][4]

Dne 30. června 1909 byla založena Rindži gunjó kikjú kenkjúkai (臨時軍用気球研究会 ~ Dočasná společnost pro výzkum vojenského využití balónů), která sice byla společným dílem císařského námořnictva a císařské armády, ale toto vzácné spojenectví obou ozbrojených složek nebylo rovnocenné. Kenkjúkai byla financovaná armádou a rovněž hlavní posty v kenkjúkai byly obsazené armádními důstojníky. Armádní členové kenkjúkai, kteří byli vysláni na stáži do Evropy, přivezli v roce 1910 do Japonska první dva letouny těžší než vzduch, což vedlo ke vzniku císařského armádního letectva.[5][4] Císařské námořnictvo, které od svého založení usilovalo o nezávislost na armádě, založilo 26. června 1910 Kaigun kókúdžucu kenkjúkai (海軍航空術研究会 ~ Námořní společnost pro výzkum leteckého umění; též 海軍航空術研究委員会 Kaigun kókúdžucu kenkjú iinkai ). Ta se skládala z 22 důstojníků námořnictva, mezi nimiž vedoucí pozici zastával daisa (大佐 ~ námořní kapitán) Kazujoši Jamadži.[5][6]

V roce 1911 sestrojil kikan tai'i (機関大尉 ~ poručík/technik) Tecukiči Isobe první hydroplán v Japonsku. Letoun byl sestaven z bambusu a Isobe s ním uletěl vzdálenost 60 metrů a dosáhl výšky 3 metrů. Let ale skončil lehkou havárií, když se letoun převrátil.[7]

Japonský hydroplán francouzského původu Maurice Farman v roce 1914

V témže roce bylo šest důstojníků císařského námořnictva (mezi nimi i někteří členové Kaigun kókúdžucu kenkjúkai ) vysláno do Francie a do USA, aby se naučili pilotovat a udržovat letouny. Ve Francii se výcviku v pilotní škole v Paříži zúčastnili Józó Kaneko, Kanehiko Umekita a Fumihiko Kohama. Ve Státech se cílem druhé trojice ve složení Sankiči Kóno, Čúdži Jamada a Čikuhei Nakadžima stala letecká škola Glenna Curtisse v Hammondsportu ve státě New York a v San Diegu.[5] Mezitím se Jamamoto vydal studovat vojenské využití letadel do Německého císařství, kde přišel na myšlenku představit létající stroje na námořní přehlídce císaři. Přes počáteční nedůvěru nadřízených se mu na svoji stranu podařilo získat ministra námořnictva danšaku (男爵 ~ baron) čúdžó (中将 ~ viceadmirál) Makoto Saitóa. Do Japonska se proto spěšně vrátili Kaneko z Francie s hydroplánem Maurice Farman[p 1] a Kóno z USA s hydroplánem Curtiss.[8][6][p 2]

K prvnímu letu námořního letounu císařského námořnictva (Isobův hydroplán byl soukromý, nepatřil námořnictvu) došlo 6. října 1912 v Oppamě, severně od Jokosuky, když Kaneko provedl patnácti–[9] nebo třicetiminutový[6] let s Farmanem, při kterém dosáhl výšky 100 stop (30,5 m). Necelý měsíc poté dosáhl 2. listopadu stejné výšky při desetiminutovém letu i Kóno s Curtissem. Již 12. listopadu byly oba stroje předvedeny císaři éry Taišó během námořní přehlídky (観艦式 kankanšiki ) v Jokohamě. Zatímco Kóno s Curtissem kroužil nad přehlídkou, Kaneko s Farmanem přistál na hladině poblíž chráněného křižníku Čikuma, z jehož paluby sledoval přehlídku císař, a poté opět odstartoval. Obavy pesimistů z neúspěchu se nenaplnily.[9][10]

V únoru 1914 tai'i (大尉 ~ poručík) Kišiči Magoši dosáhl v hydroplánu Farman výšky 3500 metrů a v březnu se udržel ve vzduchu šest hodin bez mezipřistání.[11]

Wakamija Maru a první bojové nasazení námořního letectva
Související informace naleznete také v článku Wakamija Maru.

V roce 1913 císařské námořnictvo rozhodlo přestavět nákladní loď Wakamija Maru (ex ruský Lethington) na nosič hydroplánů. Loď poté mohla nést až čtyři hydroplány (z toho dva v rozloženém stavu), které startovaly z mořské hladiny. Během námořního cvičení u Saseba v roce 1913 byla Wakamija Maru a její Farmany součástí „modrého loďstva“ (t.j. útočníků), zatímco další hydroplány v Oppamě byly k dispozici „červenému loďstvu“ (t.j. obráncům).[12]

Tři japonské hydroplány Maurice Farman na pláži hydroplánové základny u Čching-tao, rok 1914

Již v létě následujícího roku se ale Wakamija Maru dočkala válečného nasazení, když během bitvy o Čching-tao na počátku první světové války dva Farmany z Wakamija Maru bombardovaly 5. září 1914 dělostřeleckou baterii Bismarck v Čching-tao. Jako pum bylo použito upravených dělostřeleckých granátů. Když byla 30. září Wakamija Maru poškozena najetím na minu a musela se vrátit do Japonska, pokračovaly její hydroplány v operacích proti Čching-tao z pobřežní základny. Dne 13. října se tai'i Hideho Wada (účastník náletu z 5. září) zúčastnil prvního vzdušného souboje císařského námořnictva. Toho dne se Wada a tři letouny císařské armády pokusily zasáhnout proti německému průzkumnému letounu Rumpler Taube, který pilotoval Leutnant (~ poručík) Gunther Plüschow a kterému se nakonec podařilo uniknout. Celkem podnikly námořní letouny 49 letů nad Čching-tao a svrhly 199 pum.[13][14][15] Ačkoliv celé nasazení císařských námořních letounů během dobývání Čching-tao bylo pouze malým příspěvkem na epizodním válčišti Velké války, japonské námořní letectvo tím ukázalo, že je „značně napřed před jakoukoliv jinou zemí“.[16]

Další vývoj císařského námořního letectva na pozadí Velké války

Účast na dobývání Čching-tao byla pro císařské námořní letectvo prakticky jedinou významnější akcí Velké války. Námořní letectva ostatních států, aktivně se účastnících Velké války, se vyvíjela dál a císařské námořnictvo tento vývoj sledovalo prostřednictvím svých pozorovatelů. V letech 1916 až 1917 byl jedním z nich tai'i Kaneko, který v Evropě a v USA sledoval vývoj prvních letadlových lodí. Stejně tak tai'i Torao Kuwabara, který v druhé polovině roku 1917 pozoroval pokroky Royal Naval Air Service: ve skotském Dalmuir u Glasgow navštívil loděnici William Beardmore and Company, ve které se stavěla HMS Argus – první hladkopalubová letadlová loď – a dva týdny pozoroval letecké operace na letadlové lodi HMS Campania. Daisa Tamaki Torisu, který byl pozorovatelem u Royal Navy v letech 1916 a 1917, informoval nejenom o využití vzducholodí pro průzkum, ale i o přestavbě bitevního křižníku HMS Furious na letadlovou loď a o zahájení stavby HMS Hermes – první letadlové lodě na světě stavěné od počátku pro tento účel.[17]

Mezitím v Japonsku pokračoval boj – vedený převážně mladými důstojníky námořnictva – za novou zbraň. Již v roce 1912 Kaneko ve svém dopise z Francie adresovaném Jamamotovi předpověděl ohrožení, které by pro zakotvené lodě v přístavu představovaly letouny vybavené torpédy.[7] Taranto a Pearl Harbor o více než čtvrt století později mu daly za pravdu…

V lednu 1915 poslal kikan tai'i Čikuhei Nakadžima dopis předsedovi Kaigun kókúdžucu kenkjúkai, ve kterém obhajoval letadla jako perspektivní zbraň a dokonce srovnával ničivou sílu boční salvy bitevního křižníku Kongó s údernou sílou 3000 torpédy vybavených letounů, které by se daly pořídit za stejnou částku, jako Kongó. V roce 1917 Nakadžima odešel z námořnictva a založil první soukromou společnost na výrobu letadel v Japonsku: Nakadžima.[18]

Odkazy

Poznámky
  1. Januszewski (str. 8) píše, že se mělo jednat o Farman Longhorn, což je ale konstrukce až z roku 1913. Pravděpodobnější je Farman III
  2. Januszewski (str. 8) píše, že se mělo jednat o Curtiss Golden Flyer. Ten byl ale zničen při havárii v srpnu 1909.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Imperial Japanese Navy Air Service na anglické Wikipedii.

  1. PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. S. 7 a 8. (anglicky)
  2. Peattie, str. 14, 253 a 254
  3. Peattie, str. 3
  4. JANUSZEWSKI, Tadeusz; ZALEWSKI, Krzysztof. Japońskie samoloty marynarki 1912-1945. [s.l.]: Lampart, 1999. ISBN 8386776501. S. 7. (polsky)
  5. Peattie, str. 4
  6. Januszewski, str. 8
  7. Peattie, str. 11
  8. Peattie, str. 5
  9. Peattie, str. 5 a 6
  10. Januszewski, str. 8 a 9
  11. Peattie, str. 16
  12. Peattie, str. 6
  13. Peattie, str. 7 až 9
  14. PARKINSON, John. Wakamiya Maru off Tsingtao: September 1914 [online]. [cit. 2011-02-13]. Dostupné online. (anglicky)
  15. Januszewski, str. 9 a 130
  16. „…was well ahead of any other country“ – Peattie, str. 9 s odkazem na BURDICK, Charles Burton. The Japanese siege of Tsingtau: World War I in Asia. [s.l.]: Archon Books, 1976. Dostupné online. ISBN 9780208015945. S. 197. (anglicky)
  17. Peattie, str. 9 a 10
  18. Peattie, str. 11-12, 24-25 a 211

V češtině
  • O'NEILL, Richard. Sebevražedné jednotky: Vývoj a použití speciálních útočných zbraní ve druhé světové válce. Plzeň: Mustang, 1995. ISBN 80-7191-048-1.
  • SAKAI, Saburo. Zera nad Pacifikem. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0450-2.
  • SAKAIDA, Henry; TAKAKI, Kódži. Gendův meč (343. kókútai – jednotka leteckých es). Praha: Deus, 2008. ISBN 978-80-87087-19-0. (česky)
  • SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45: Stíhací a bombardovací letadla Japonska, 1. díl. Plzeň: Fraus, 1998. ISBN 80-7238-041-9.
  • SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45: Stíhací a bombardovací letadla Japonska, 2. díl. Plzeň: Fraus, 2000. ISBN 80-7238-077-X.
  • SHORES, Christopher; CULL, Brian; IZAVA, Jasuho. Krvavá jatka I. Plzeň: Mustang, 1994. ISBN 80-85831-48-1.
  • SHORES, Christopher; CULL, Brian; IZAVA, Jasuho. Krvavá jatka II. Plzeň: Mustang, 1995. ISBN 80-85831-73-2.
  • SMITH, Peter C. Pěst z nebe (Životopis námořního kapitána Takešige Egusy, Císařské japonské námořnictvo). Praha: Naše Vojsko, 2009. ISBN 978-80-206-0970-0.
  • VEJŘÍK, Lubomír. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941 (Prolog). Cheb: Svět křídel, 1994. ISBN 80-85280-26-4.
  • VEJŘÍK, Lubomír. Vzastup a pád orlů Nipponu: Pearl Harbor, Tenno Heika Banzai (Druhý díl historie japonského letectva). Cheb: Svět křídel, 1995. ISBN 80-85280-35-3.

Cizojazyčná
  • BERGERUD, Eric M. Fire in the Sky: The Air War in the South Pacific. [s.l.]: Westview Press, 2001. ISBN 9780813338699. (anglicky)
  • BURTON, John. Fortnight of Infamy: The Collapse of Allied Airpower West of Pearl Harbor. Annapolis: Naval Institute Press, 2006. Dostupné online. ISBN 9781591140962. (anglicky)
  • EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. (anglicky)
  • FRANCILLON, René J. Japanese Aircraft of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1994. ISBN 0-87021-313-X. (anglicky)
  • HATA, Ikuhiko; IZAWA, Yasuho. Japanese Naval Aces and Fighter Units in World War II. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1989. Dostupné online. ISBN 0-87021-315-6. (anglicky) Překlad revidovaného a rozšířeného vydání Nihon Kaigun Sentōki-tai z roku 1975.
  • HATA, Ikuhiko; IZAWA, Yasuho; SHORES, Christopher. Japanese Naval Air Force Fighter Units and Their Aces, 1932-1945. London: Grub Street, 2011. ISBN 9781906502843. (anglicky)
  • JANUSZEWSKI, Tadeusz; ZALEWSKI, Krzysztof. Japońskie samoloty marynarki 1912-1945. [s.l.]: Lampart, 1999. ISBN 8386776501. (polsky)
  • LUNDSTROM, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 159114471X. (anglicky)
  • LUNDSTROM, John B. The First Team and the Guadalcanal Campaign: Naval Fighter Combat from August to November 1942. Annapolis: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 1591144728. (anglicky)
  • MARCH, William. DIFFERENT SHADES OF BLUE: Interwar Air Power Doctrine Development, Part 2: GERMANY AND JAPAN. The Canadian Air Force Journal. Jaro 2009, čís. 2, s. 21 až 29. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-22. Archivováno 22. 5. 2013 na Wayback Machine
  • MIKESH, Robert C.; ABE, Shorzoe. Japanese Aircraft 1910-1941. Annapolis, MA: Naval Institute Press, 1990. ISBN 9781557505637. (anglicky)
  • MIKESH, Robert C. The Rise Of Japanese Naval Air Power. In: GARDINER, Robert. Warship. London: Conway Maritime Press, 1991. ISBN 0-85177-582-9. S. 102 až 120. (anglicky)
  • NILA, Gary. Japanese Naval Aviation Uniforms and Equipment 1937-45. [s.l.]: Osprey Publishing, 2002. (Elite; sv. 86). Dostupné online. ISBN 9781841764658. (anglicky)
  • PARSHALL, Jonathan; TULLY, Anthony. Shattered Sword (The Untold Story of the Battle of Midway). Washington DC: Potomac Books, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-57488-924-6. (anglicky)
  • PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. (anglicky)
  • SAKAIDA, Henry. Imperial Japanese Navy Aces, 1937-45. [s.l.]: Osprey Publishing, 1998. (Osprey aircraft of the aces; sv. 22). Dostupné online. ISBN 9781855327276. (anglicky)
  • TAGAYA, Osamu. Imperial Japanese Naval Aviator 1937-45. [s.l.]: Osprey Publishing, 2003. (Warrior Series; sv. 55). Dostupné online. ISBN 9781841763859. (anglicky)
  • WERNETH, Ron. Beyond Pearl Harbor: The Untold Stories of Japan's Naval Airmen. Lancaster, Pennsylvania: Schiffer Publishing, 2008. ISBN 9780764329326. (anglicky)

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.