NORDEFCO

Spolupráce severských států v 1. polovině 19. století se nesla v duchu skandinavismu, politického hnutí, jehož hlavní myšlenkou byla spolupráce Dánska, Norska a Švédska (Island byl do roku 1874 v područí Dánska, poté získal vnitřní autonomii a dnešní Finsko bylo od roku 1809 do roku 1917 součástí Ruské říše) v otázkách tzv. nízké politiky. V roce 1873 vzniká Skandinávská měnová unie, ke které se v roce 1875 připojuje také Norsko[2], dochází k zavedení skandinávských korun, které byly v pevném poměru navázány na zlato. Každá z měn (švédská, dánská a norská koruna) byla přijímána i v ostatních zemích měnové unie v poměru 1:1. Skandinávská měnová unie fungovala až do roku 1914, kdy Švédsko dohodu vypovědělo.[3] Během První světové války severské země potvrdily svou neutralitu, která byla respektována ostatními státy. Historicky první organizací zaměřenou na spolupráci mezi severskými státy byla roku 1919 založená Severská asociace, která se zabývá především jazykem, kulturou, vzděláním, pracovním trhem nebo také životním prostředím. V roce 1936 vzešel ze švédské iniciativy návrh na vytvoření severského vojensko-ekonomického bloku neutrálních států pod patronátem Společnosti národů. Dánsko a Norsko však požadovaly, aby se členem stala také Velká Británie, což by znamenalo orientaci na západní mocnosti a zřeknutí se neutrality. S tímto krokem nesouhlasilo Švédsko, které si chtělo neutralitu udržet a z návrhu nakonec sešlo. Na začátku Druhé světové války severské státy opět potvrdily svou neutralitu, která ovšem tentokrát respektována nebyla.[3] Po Druhé světové válce se objevila v Dánsku a Švédsku myšlenka na vytvoření skandinávské obranné aliance (Scandinavian Defence Union), která ovšem opět ztroskotala na švédském trvání na neutrálním charakteru aliance, zatímco válkou zasažené Norsko a Dánsko trvaly na západní orientaci. Zásadní zlom přichází 4. dubna 1949, kdy se dosud neutrální Dánsko, Norsko a Island stávají členy NATO a nacházejí zde své hledané bezpečností záruky, zatímco Švédsko a Finsko si nadále udržují svoji neutralitu. Tímto krokem došlo k rozštěpení do té doby jednotného severského postupu v obranné politice, ten se vrací až se vznikem NORDEFCO. V roce 1952 vzniká Severská rada, která se zaměřila na prohloubení spolupráce v oblastech tzv. nízké politiky.[4] Severská rada je orgán meziparlamentní spolupráce s konzultativní a poradní funkcí – vydává doporučení a stanoviska. V rámci rozšíření Severské rady vznikla v roce 1971 Severská rada ministrů, což je instituce, která zajišťuje setkání ministrů pro severskou spolupráci a rezortních ministrů členských zemí.[3]

Členské státy NORDEFCO v dalších organizacích:

     státy v NATO a EU

     státy pouze v EU

     státy pouze v NATO

NORDEFCO tvoří pět zemí severní Evropy, konkrétně Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko a Island. Z nichž Norsko ani Island však nejsou členy Evropské unie, a tak se nemohou podílet na obranných programech SZBP (Společná zahraniční a bezpečnostní politika) a EDA (Evropská obranná agentura), Dánsko se díky vyjednané výjimce jako jediný stát Evropské unie na EDA nepodílí[5], Finsko a Švédsko nejsou zase členy NATO. Jedná se tedy o poměrně různorodou skupiny států, které jsou si blízké díky regionální identitě.[6]

Organizační struktura organizace se skládá z politických i bezpečnostních složek. Hlavními orgány jsou The Nordic Defence Policy Steering Committee (PSC), která je obsazena vysokými důstojníky a zaměstnanci ministerstev obrany členských států, a The Nordic Military Coordination Committee (MCC), která se skládá z vojenských strategických expertů a v jejímž rámci se scházejí dvakrát do roka ministry obrany členských států.[7] V kompetencích přesedajícího státu je svolávání, dohlížení a podávání hlášení ze schůzí členských států. Veškerá rozhodnutí jsou založena na konsenzu. Státy si však mohou vybrat, kterých projektů a aktivit se v rámci organizace zúčastní.[1]

Oficiální předsednictví organizace rotuje mezi všemi členskými státy s výjimkou Islandu. V kompetencích předsedajícího státu je svolávání schůzí, dohlížení na průběh schůzí a podávání hlášení ze schůzí členských států. Veškerá rozhodnutí jsou založena na konsenzu. Státy si však mohou vybrat, kterých projektů a aktivit se v rámci organizace zúčastní. Ministři obrany členských států se scházejí alespoň dvakrát do roka.[8]

Rok	Předsedající země
2010	Norsko
2011	Švédsko
2012	Dánsko
2013	Finsko
2014	Norsko
2015	Švédsko
2016	Dánsko

Hlavními cíli organizace jsou posílení obranyschopnosti členských států, dosažení jejich vzájemné synergie a efektivní spolupráce. Těchto cílů by mělo být dosaženo prostřednictvím plnění následujících kroků:

• jednotný a dlouhodobý společný postup v oblasti bezpečnostní politiky členských států
• identifikace společných strategických zájmů v bezpečnostní politice
• posilování rozhodovacích schopností a kvality bezpečnostních složek členských států
• snaha o optimální alokaci zdrojů do bezpečnostních složek
• rozvoj schopností v rámci společných aktivit
• rozvoj mezinárodní spolupráce, míru a bezpečí
• dosahování technologických pokroků
• podpora konkurenčního prostředí v oblasti bezpečnosti
• posilování budoucí spolupráce v oblasti bezpečnosti a dalších oblastech[1]

Oblasti spolupráce jsou rozděleny do pěti sekcí (tzv. COPAs), z nichž za každou zodpovídá jiný stát. Tato zodpovědnost, na rozdíl od předsednictví, rotuje každý půl rok. Stát je zde obvykle zastoupen plukovníky či námořními kapitány vysoké autority. V rámci jednotlivých sekcí jsou svolávány pracovní skupiny, které vypracovávají bezpečnostní doporučení.[1]

• Středoevropská obranná spolupráce