Německý vicekancléř

Německý vicekancléř (německy: Vizekanzler), oficiálně náměstek spolkového kancléře (německy: Stellvertreter des Bundeskanzlers), je druhá nejvyšší pozice ve vládě Spolkové republiky Německo. Hlavou kabinetu je spolkový kancléř, v jehož gesci je dle článku 69 základního zákona jmenovat jednoho ze spolkových ministrů svým náměstkem. Jmenování nepodléhá schválení ze strany prezidenta republiky. U koaličních vlád je zvykem za vicekancléře určit lídra menší koaliční strany. Při kancléřově nepřítomnosti jej vicekancléř dočasně zastupuje. V případě kancléřova úmrtí či neschopnosti vykonávat úřad však nenastupuje do kancléřského úřadu.

Funkce byla zřízena v roce 1878 zákonem Stellvertretungsgesetz. Během Výmarské republiky, mezi roky 1918–1933, její význam poklesl a upravena byla vnitřním nařízením říšské vlády. Funkci drželi převážně říšští ministři financí, spravedlnosti a vnitra. V období Nacistického Německa se zástupcem kancléře stal v roce 1933 Franz von Papen, než byl úřad v srpnu 1934 zrušen. V roce 1949 byl vicekancléřský post zakotven v základním zákoně Spolkové republiky Německo. Od roku 1966 byl většinově svázán se silovým rezortem, ministerstvem zahraničí. Tuto praxi přerušila např. kancléřka Merkelová ve své první vládě, když svým zástupcem jmenovala kabinetního lídra koaličního subjektu SPD Franze Münteferinga, jenž se stal ministrem práce a sociálních věcí.

Od 8. prosince 2021 je spolkovým vicekancléřem ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck za Svaz 90/Zelení.