Německá invaze do Dánska

Útok na Dánsko byl plánován jako součást německé Operace Weserübung – plánu na invazi do Norska. Cílem akce bylo především zabezpečit lodní přepravu železné rudy z Narviku. Za účelem obsazení Norska Němci hodlali ovládnout letiště u Aalborgu v severní části Jutského poloostrova.[11] Vrchní velení Luftwaffe podporovalo záměr obsadit Dánsko kvůli rozšíření systému protivzdušné obrany, což by britským bombardérům ztížilo oblétávání německé obrany ze severu při jejich náletech na cíle v Německu.[12] Kromě toho poskytovaly norské fjordy výborné zázemí pro německé ponorky při jejich akcích v severním Atlantiku.

Německé vrchní velení plánovalo kombinovaný útok na Dánsko za účelem co nejrychlejšího obsazení země prostřednictvím vzdušného výsadku na letiště Aalborg a překvapivého vylodění pěchoty z pomocných plavidel v Kodani za současného postupu pozemních sil přes Jutský poloostrov.[13]

Dánská armáda sice měla informace o hrozícím útoku, ale dánská vláda zamítla její žádost rozmístit a připravit obranná postavení, protože těmito akcemi nechtěla poskytnout Německu záminku. Výsledkem bylo, že pro obranu před pozemní invazí byly k dispozici jen nepočetné a roztroušené jednotky předsunutých hlídek a část divize Jylland.[14]

Generál W. W. Prior

20mm kanón Madsen na motocyklu

Niels Juel v roce 1939

V roce 1937 bylo dánské vládě jasné, že dánská armáda musí být kvůli agresivnímu jižnímu sousedovi modernizována a posílena. Kromě posádky na Bornholmu byly zřízeny dvě divize – jedna pro obranu Sjællandu a druhá pro obranu Jutska (Jyllandu). Armádní letecký sbor byl reorganizován a rovněž byly zřízeny podpůrné útvary protivzdušné obrany, ženijního vojska a přepravních jednotek.[15]

Ministrem obrany byl sociální demokrat Alsing Andersen, který byl zároveň politickým představitelem ministerstva války a ministerstva pro námořní záležitosti. V čele armády stál generálporučík William Wain Prior a námořnictvu velel viceadmirál Hjalmar Rechnitzer. Sjællandské divizi velel generálmajor Hanse Rolsted, zatímco divizi Jylland se sídlem ve Viborgu velel generálmajor Frederick Christian Essemann.

Tyto dvě divize se skládaly ze sedmi pěších pluků, dvou jezdeckých pluků, královské gardy a tří polních dělostřeleckých pluků. Dánské pluky byly ve skutečnosti spíše administrativními štáby, které byly odpovědné za výcvik 6600 branců každý rok, což znamenalo, že pluky měly vážný nedostatek personálu. V zimě 1939/1940 byla armáda částečně mobilizována a 9. dubna 1940 mělo dánské vojsko 15 000 mužů, z nichž 8000 byli branci.

Dánská armáda i námořnictvo měly velmi zastaralé vybavení a minimální nebo žádné zkušenosti z terénu. Dánská armáda se naposledy zúčastnila konfliktu v roce 1864, kdy bojovala proti Prusku a Rakousku ve druhé šlesvické válce. Většina dánských vojáků byla vyzbrojena opakovacími puškami M.1889, ale na úrovni družstva byli dostatečně vyzbrojeni kulomety Madsen M.1924 a M.1929. Jednou z mála výhod dánských vojáků v krátkém konfliktu byly 20mm kanóny Madsen, které se ukázaly jako vhodné protitankové zbraně.[16] Armáda měla také 37mm protitankové kanóny Bofors M.1937 organizované v kanónových rotách. Protivzdušnou obranu dánské armády zajišťovala 75mm protiletadlová děla L/49 M.1932 (britský Vickers Model 1931). Tři baterie rozmístěné v Jutsku zasáhly během čtyřhodinového boje několik německých stíhaček a bombardérů.

Armáda byla podporována letectvem, které se skládalo ze dvou stíhacích perutí vybavených 13 dvouplošníky Gloster Gauntlet a 7 moderními nizozemskými letouny Fokker D.XXI. Kromě toho měl armádní letecký sbor 28 průzkumných a 19 cvičných letadel. Hlavní základnou dánského letectva bylo letiště Værløse u Kodaně.

Dánské královské námořnictvo mělo své hlavní kotviště v Holmenu v Kodani, ale v důsledku mobilizace bylo rozmístěno v různých částech země. V meziválečném období bylo námořnictvo výrazně zredukováno a sestávalo pouze z 1500 mužů a 58 plavidel (2 pobřežních bitevních lodí, 6 torpédových člunů, 7 ponorek, 3 minonosek, 9 minolovek, 4 hlídkových plavidel, opravárenských a kartografických plavidel). Většina lodí byla opotřebovaná a zastaralá. Nejsilnějšími plavidly byly dvě starší pobřežní bitevní lodě Peder Skram a Niels Juel, zatímco nejmodernější jednotky představovaly tři torpédové čluny postavené na počátku roku 1930 a čtyři ponorky. Námořnictvo mělo vlastní letecký sbor, který se skládal ze dvou leteckých flotil. První byla vyzbrojena 13 hydroplány Heinkel He 8 umístěnými v Kodani, druhá byla vybavena 8 stíhacími dvouplošníky Hawker Nimrod Mk. II se základnou v Avnø.[15][17]

Dánské hranice byly narušeny ve 4 hodiny 15 minut u obcí Sæd, Rens, Padborg a Krusaa. Kriegsmarine zároveň vylodilo jednotky u Lillebælt, čímž byly pohraniční jednotky obklíčeny již na počátku bojů.[5]

Východní křídlo

Dánští vojáci v Bredevadu v den německého útoku, kdy byli dva z těchto mužů zabiti.

Bjergskov

Dánští zajatci v Bjergskovu

Sedm kilometrů severně od Lundtoftbjergu narazily německé jednotky na další zátaras bráněný dvěma 20mm kanóny.[20] Německé tanky odsunuly překážku na stranu a zahájily palbu. Jedno dělo palbu opětovalo dokud nebylo přejeto útočícím obrněncem. Střelec z kanónu se pokusil utéct do blízkého lesa, ale byl zabit německým letadlem ostřelujícím silnici. Druhé dělo se porouchalo a jeho obsluha proto chtěla ujet na motocyklech,[20] ale byla obklíčena a zajata německými vojáky.[21]

Haderslev

Dánští vojáci u Aabenraa

Německé tanky na křižovatce jižně od Aabenraa

Dánské jednotky se připravovaly ve vojenském táboře Søgaard k ústupu na sever k Vejle, kde se k boji připravovala hlavní část divize Jylland. U Aabenraa došlo ke střetu mezi dánským zadním vojem a pronásledujícími německými vozidly.[24] Dánům se podařilo poškodit jeden tank a ustoupit do města Haderslev.

V Haderslevu bylo umístěno 225 mužů z divize Jylland, kteří bránili tamní kasárna a blízkou silnici. Na jižním předměstí došlo k prvnímu střetnutí, kdy pětičlenná obsluha 37mm protitankového kanónu zahájila palbu na útočící německé obrněnce.[24] Dva tanky byly poškozeny, ale dva dělostřelci padli a ostatní byli zraněni.[5] Za další zatáčkou se nacházel zátaras, jehož obránci vyzbrojení dvěma 20mm kanóny také kladli odpor. Němci zahájili ostřelování, které zabilo jednoho z obránců, ale kvůli neustávající dánské palbě nemohli dále postupovat.[25] Boj trval dalších deset minut dokud z Kodaně nedorazil rozkaz ke složení zbraní. Němcům byla poté uvolněna cesta do středu města, kde však Dánové rozkaz ke kapitulaci neobdrželi a proto na německé jednotky zahájili palbu, která zabila jednoho motocyklistu a poškodila dva tanky. Při obraně kasáren padli dva dánští vojáci a v křížové palbě byli zabiti i tři civilisté.[5][26] Posádka kapitulovala až poté, kdy i ona obdržela příslušný rozkaz z Kodaně.[5]

Německé letouny Ju 52 nad Dánskem dne 9. dubna 1940

Přibližně v 5 hodin začal historicky první útok provedený výsadkáři. Celkem 96 Fallschirmjägerů vyskočilo z devíti transportních letounů Junkers Ju 52 s cílem obsadit most Storstrøm spojující ostrov Falster se Sjællandem a pevnost na ostrově Masnedø. Němci očekávali tvrdý boj o pevnost, ale k překvapení elitních výsadkářů byli uvnitř zajati pouze dva vojíni a jeden důstojník.[27] Výsadek otevřel cestu pro další postup 198. pěší divize na Kodaň.[28]

O 75 minut později seskočily stovky výsadkářů nad Aalborgem, správním střediskem severního Jutska, aby obsadily letiště Aalborg, hlavní vojenský cíl operace Weserübung Süd. Podle plánu se mělo toto letiště stát výchozím bodem pro invazi do Norska. Výsadkáři nenarazili na žádný odpor a za méně než hodinu již na ploše přistával velký počet německých letadel. Během prvního dne okupace bylo zaznamenáno více než 200 vzletů a přistání, přičemž většinou se jednalo a letouny převážející jednotky a palivo na norské letiště Fornebu v Oslu.[29]

Ve 3 hodiny 55 minut podnikli Němci překvapivý útok na Gedser, nejjižnější město Dánska.[30] Trajekt na pravidelné lince z Warnemünde byl doslova napěchovaný německými vojáky, kteří se po vylodění rozptýlili a přerušili telefonní kabely. V těsném závěsu je následovaly obrněnce a motocykly, které urychleně směřovaly k mostu Storstrøm, který měly zajistit společně s výsadkáři.[31]

Za účelem zajištění spojení mezi Jutskem a Sjællandem vylodilo Kriegsmarine další jednotky 198. pěší divize u Funenu.[28] Ve stejnou dobu přistály německé jednotky v Korsøru a Nyborgu, čímž přerušily komunikaci mezi Funenem a Sjællandem. Vylodění v Korsøru se nesetkalo s odporem a Němci proto rychle postupovali na Kodaň, kam dorazili kolem poledne.[32]

Dánská obsluha protiletadlového kanónu Vickers Model 1931

Rychlé obsazení hlavního města bylo považováno za nezbytné kvůli kapitulaci dánských představitelů. Ve 4 hodiny 20 minut[33] německá minonoska Hansestadt Danzig, doprovodný ledoborec Stettin a dva hlídkové čluny vpluly do kodaňského přístavu s vyvěšenou válečnou vlajkou Reichskriegsflagge. Přístav byl sice chráněn pobřežním dělostřelectvem v pevnosti Middelgrundsfortet, ale rozkaz nově jmenovaného dánského velitele k vypálení varovného výstřelu nemohl být proveden, protože právě dorazivší vojáci základní služby nedokázali děla zprovoznit.[34] V 5 hodin 18 minut se vylodil prapor 198. pěší divize, který bez jediného výstřelu zajal 70 mužů z posádky v pevnosti Kastellet, kde se nacházelo velitelství dánské armády. Dalším cílem německých jednotek byl dánský královský palác Amalienborg.[28]

Zničené dánské Fokkery C.V ve Værløse

Celé dánské královské letectvo o síle čtyř perutí bylo umístěno na letišti Værløse u Kodaně.[5] V očekávání německé invaze se perutě připravovaly k rozmístění na záložní letiště, ale když se v 5 hodin 25 minut nad základnou objevily první letouny Luftwaffe, byly všechny dánské stroje stále na svém místě.[38] Jeden průzkumný letoun Fokker C.V-E, který právě startoval,[38] byl ve výšce 50 metrů sestřelen strojem Messerschmitt Bf 110 pilotovaným kapitánem Wolfgangem Falckem. Oba letci z osádky Fokkeru byli zabiti.[39][28] Německé Bf 110 poté pod těžkou protiletadlovou palbou ostřelovaly dánské letouny připravující se ke vzletu, přičemž zničily 11 letounů a těžce poškodily dalších 14. Luftwaffe touto akcí zničila většinu dánského letectva.[5] Dánské námořní letectvo zůstalo na svých základnách a vyhnulo se tak ztrátám.[40]

Přestože většina jednotek dánské armády uposlechla rozkaz ke kapitulaci, jeden útvar se odmítl vzdát. Plukovník Bennike, velitel 4. pluku umístěného v Roskilde, považoval výzvu dánské vlády ke složení zbraní za násilím vnucenou německou akci a rovněž se domníval, že bylo přepadeno i Švédsko. Namísto kapitulace se proto se svými vojáky nalodil v Elsinore na trajekt a odplul do Švédska. Když se toto nedorozumění vyjasnilo, zůstali někteří dánští vojáci ve švédském exilu, zatímco ostatní se vrátili do Dánska.[5]

Německé obrněné auto ve Viborgu dne 12. dubna 1940

Německé vrchní velení se pokusilo v rámci propagandy prezentovat útok na Dánsko jako nenásilnou invazi a proto nebyly údaje o německých ztrátách nikdy zveřejněny. Tento pokus byl relativně úspěšný, protože většina světové veřejnosti díky tomu uvěřila, že se Dánsko invazi nebránilo.[41]

V roce 2005 však byly otevřeny archivy dánské zbrojovky DISA vyrábějící 20mm kanóny, které během bojů vyřadily nemalý počet německých vozidel. Němci se o tyto zbraně velice zajímali a vyžádali si jejich export do říše. Zástupcům dánské společnosti bylo při příležitosti zavedení kanónů do výzbroje wehrmachtu řečeno, že při invazi měly na svědomí 203 mrtvých nebo zraněných německých vojáků.[42]

Přesná výše německých ztrát není každopádně stále známa. Kromě bojových ztrát na frontě bylo sestřeleno nebo poškozeno několik německých letounů a také bylo potopeno jedno plavidlo po najetí na minu v úžině Velký Belt.[43]

Vojáci z 4. cyklistického praporu

Rychlá kapitulace Dánska během pouhých šesti hodin vedla k výjimečně mírnému okupačnímu režimu (až do léta 1943) a také k odložení zatýkání a deportace dánských židů, z nichž byla většina na poslední chvíli evakuována do Švédska. Vzhledem k tomu, že téměř všichni židé žili v Kodani, kterou na počátku invaze napadly pouze menší německé jednotky, v případě vyhlášení dánské všeobecné mobilizace a úspěšné obrany před první invazní vlnou mohli být do Švédska přepraveni všichni židé.[44] Z celkového počtu více než 8 tisíc dánských židů bylo deportováno 477 osob a asi 70 z nich válku nepřežilo.[45]

V roce 2015 byl v Dánsku natočen film 9. duben o cyklistické jednotce dánské pěchoty během německé invaze.