Náboženství v Albánii

V roce 1967 komunistický režim prohlásil Albánii za první ateistický stát, v němž je praktikování jakéhokoliv náboženství zakázáno, zabral a uzavřel všechny stavby náboženského účelu a uvěznil nebo povraždil náboženské představitele. Ateismus byl vynucován a všichni věřící pronásledováni až do pádu režimu v roce 1990.

Během éry pronásledování věřících došlo jednak k vzniku výrazného podílu ateistů a agnostiků ve společnosti, jednak k prosazení silné tendence věřících skrývat svoji víru a praktikovat ji neveřejně. Za těchto okolností je dost obtížně představitelné, že by vláda prováděla nějaké sčítání obyvatel podle vyznání, a i kdyby k tomu snad přistoupila, je dost nepravděpodobné, že by získala nějaká důvěryhodná data.

Edhem Beyova mešita je jednou z nejvýznamnějších náboženských staveb v Tiraně

Oficiální prameny udávají již v úvodu zmíněný stav z 60. let s předpokladem, že došlo k obnově předchozího stavu. Tyto údaje převzala i Cia.gov, od níž to přebírají další encyklopedie.[2] Jinak je ovšem zřetelné, že (přes současný rozmach náboženského života a znovubudování oficiálních náboženských struktur) oproti minulosti došlo k výraznému poklesu počtu praktikujících (či veřejně praktikujících) věřících. Americké ministerstvo zahraničí ve své zprávě o stavu náboženské svobody ve světě z roku 2007 odhaduje počet věřících aktivně se podílejících na životě oficiálních náboženských organizací na 25-40 % obyvatel, přičemž poměr jednotlivých vyznání zůstává podle něho prakticky nezměněn (tj. 7:2:1).[3] Zbylých 60-75 % obyvatel tvoří ateisté, agnostici či lidé se soukromým náboženským životem.

V zemi nebují žádné vážné náboženské rozbroje, mírumilovné soužití různých vyznání zde má dlouhou tradici a vyskytují se zde běžně smíšená manželství.

Ateismus byl v Albánii až do listopadu 1990[4] oficiálním a komunistickou vládou státu vynucován (za praktikování náboženství hrozily mnohaleté tresty). Albánie byla definována jako první ateistická země na světě. V roce 1967 bylo uzavřeno všech 2 167 staveb náboženského účelu[5], později mnohé z nich byly zbořeny a jen málo se dochovalo.

Těsně před revolucí, kdy se k moci dostaly demokratické politické strany a náboženské praktiky byly opět povoleny, se obnovilo rozdělení země (70 % islám, 20 % pravoslaví, 10 % římskokatolická církev) a rychle začaly být znovu budovány svatostánky jednotlivých věrouk, které byly (až na výjimky) v dobách komunismu zbořené. V této zemi se tak ateismus stal symbolem doby Hodžova nedemokratického režimu a podobně jako je tomu v zemích bývalé Jugoslávie, je nyní náboženství považováno za významnou kulturní součást života mnohých Albánců. I přesto zde však nejsou hlavně islámské zvyky příliš zažité; země je výrazně sekulární a náboženský konzervatismus zde přílišnou roli nehraje.

Hlavními křesťanskými proudy v Albánii jsou pravoslaví a katolictví. Pravoslavní jsou soustředěni na jihu a římští katolíci na severu země, což zhruba odpovídá rozdělení albánského území mezi západ a východ v době velkého schismatu.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Náboženství v Albánii na Wikimedia Commons