Turakové

Turakové (Musophagiformes) jsou řád ptáků endemických subsaharské Africe. Řád je zastoupen jedinou čeledí turakovití (Musophagidae) s 23 druhy.[1]

Turakové
Turako Hartlaubův (Tauraco hartlaubi)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádturakové (Musophagiformes)
Seebohm, 1890
Čeleďturakovití (Musophagidae)
Lesson, 1828
Rody
  • Corythaeola
  • Corythaixoides
  • Crinifer
  • Musophaga
  • Ruwenzorornis
  • Tauraco
Sesterská skupina
hoacinové (Opisthocomiformes)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Turakové jsou středně velcí ptáci, obvykle nápadně zeleně a červeně zbarvení, díky specifickým a mezi ptáky unikátním pigmentům. Mají krátká zakulacená křídla a prodloužená ocasní pera, většina druhů má na hlavě chocholku. Žijí v Africe jižně od Sahary v tropických lesích, na savanách a stepích. Někteří mají melodický hlas (jiní drsný[2]) a často se ozývají. Hnízda si stavějí na stromech, snášejí jedno až čtyři vejce, zpravidla dvě, na nichž sedí asi tři týdny. Mláďata mají husté černé prachové peří. Živí se zejména plody (ovoce, bobule), květy, pupeny a listy, v hnízdní době také hmyzem.[3]

Barviva
Opeření turaka – vlevo pera zbarvená červeným turacinem, uprostřed zeleným turakoverdinem; peří vpravo zbarveno karotenoidy

V opeření turaků se nacházejí dvě unikátní barviva – červený turacin (na letkách) a zelený turakoverdin. Obě barviva jsou organickými sloučeninami obsahujícími ve své molekule atomy mědi. Turakoverdin je jedno z mála zelených barviv známých u ptáků; zelené zbarvení většiny ostatních druhů je výsledkem fyzikálních procesů a není způsobeno barvivem.[4]

sparák bělobřichý (Corythaixoides leucogaster), bazální druh celého řádu
banánovec obecný (Musophaga violacea)
turako velký (Corythaeola cristata)
turako chocholatý (Tauraco persa)
turako červenokorunkatý (Tauraco erythrolophus)

Fylogeneze

Turakové byli ještě na konci 20. století řazeni do podřádu (nebo čeledi[5]) řádu kukaček (Cuculiformes). Také současné výzkumy analýzy DNA ukazují, že jsou turakové příbuzní kukačkám, papouškům (Psittaciformes) a hoacinům (Opisthocomiformes)[6], přičemž jejich nejbližšími příbuznými jsou právě hoacinové, kteří jsou jejich sesterskou skupinou.[7]

Existují tři vyhraněné linie turaků, které odpovídají tradičně rozlišovaným podčeledím. Šedě zbarvení sparáci a červeno-zeleně zbarvení turakové tvoří dvě vývojově samostatné skupiny. Bazálním druhem šedých sparáků je sparák bělobřichý (Corythaixoides leucogaster). Banánovci (Musophaga) se nacházejí uvnitř kladu turaků a podle všeho se jedná o vysoce specializovanou skupinu „typických“ turaků.[6]

Taxonomie

Turakové se řadí do jediné čeledi turakovití (Musophagidae), která se dělí do tří podčeledí zahrnujících 23 druhů.[zdroj?]

  • podčeleď Corythaeolinae
  • podčeleď Musophaginae
    • rod Tauraco
      • T. bannermani, turako Bannermanův
      • T. corythaix, turako přílbový
      • T. erythrolophus, turako červenokorunkatý
      • T. fischeri, turako Fischerův
      • T. hartlaubi, turako Hartlaubův
      • T. leucolophus, turako bělokorunkatý
      • T. leucotis, turako bělolící
      • T. livingstonii, turako Livingstonův
      • T. macrorhynchus, turako žlutozobý
      • T. persa, turako chocholatý
      • T. porphyreolophus, turako lesklohlavý
      • T. ruspolii, turako světlehlavý
      • T. schalowi, turako Schalowův
      • T. schuetti, turako černozobý
    • rod Ruwenzorornis
      • R. johnstoni, turako horský
    • rod Musophaga
  • podčeleď Criniferinae
    • rod Corythaixoides
      • C. concolor, sparák šedý
      • C. leucogaster, sparák bělobřichý
      • C. personata, sparák naholící
    • rod Crinifer

Chov

V zajetí byl turako poprvé úspěšně odchován v roce 1915 ve Francii (T. persa bufoni), poté v roce 1929 v USA v Kalifornii (T. leucotis donaldsoni). Turakové jsou citliví na obsah železa v potravě – ohrožuje je nadměrné ukládání železa v tkáních (hemochromatóza). Pohlaví ptáků se zjišťuje testem DNA, případně endoskopií.[8]

V ČR se turakové chovají v zoologických zahradách i v soukromých chovech. K nejběžněji chovanému druhu rodu turako patří turako chocholatý, méně se v chovech vyskytuje turako červenokorunkatý, turako Livingstonův aj., poměrně nově (2010) turako Schalowův.[9][10] Asi nejvhodnějším druhem pro začínající chovatele je turako bělolící.

Odkazy

Reference
  1. Turacos, bustards, cuckoos, mesites, sandgrouse [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-02-26]. Dostupné online. (anglicky)
  2. Turako chocholatý Tauraco persa persa. In: ZOO Hluboká [online]. 2018 [cit. 28. 7. 2018]. Dostupné z: http://www.zoohluboka.cz/zvirata/turako-chocholaty
  3. ILJIČEV, V. D. Fauna mira. Pticy. Moskva: Agropromizdat, 1991.
  4. Touracos / Turacos. In: AvianWeb Beauty of Birds [online]. ©2011 [cit. 28. 7. 2018]. Dostupné z: https://www.beautyofbirds.com/turacos.html
  5. HANZÁK, Jan, HUDEC, Karel a BOUCHNER, Miroslav. Světem zvířat. II. díl – 2. část, Ptáci. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Albatros, 1974, s. 95–96. KMČ.
  6. VERON, Géraldine; WINNEY, Bruce J. Phylogenetic relationships within the turacos (Musophagidae). Ibis. 2000, roč. 142, čís. 3, s. 446–456.
  7. HUGHES, Janice M.; BAKER, Allan J. Phylogenetic Relationships of the Enigmatic Hoatzin (Opisthocomus hoazin) Resolved Using Mitochondrial and Nuclear Gene Sequence. Molecular Biology and Evolution. 1999, roč. 16, čís. 9, s. 1300–1307. Dostupné online.
  8. STEHLÍK, Míla. Turakové Musophagidae. In: iFauna [online]. ©1999–2018 [cit. 28. 7. 2018]. Dostupné z: https://www.ifauna.cz/okrasne-ptactvo/clanky/r/detail/5113/turakove-musophagidae/
  9. BURA, Adam. Měkkožraví chovanci našich voliér Turakové – rod Tauraco. In: iFauna.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 28. 7. 2018]. Dostupné z: https://www.ifauna.cz/okrasne-ptactvo/clanky/r/detail/5986/mekkozravi-chovanci-nasich-volier-turakove-rod-tauraco/#
  10. GAJDOŠ, Zdeněk. Turakové v našich voliérách. In: iFauna.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 28. 7. 2018]. Dostupné z: https://www.ifauna.cz/okrasne-ptactvo/clanky/r/detail/5097/turakove-v-nasich-volierach/

Literatura

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.