Endoskopie

Endoskopie je metoda umožňující přímé prohlédnutí vnitřních dutin pomocí speciálního optického přístroje, tzv. endoskopu. Používá se v medicíně, veterinární medicíně a některých speciálních technických aplikacích. Tento článek se věnuje převážně endoskopii lékařské.

Lékař při práci s endoskopem

Endoskopie dosáhla velkého rozšíření v celé řadě medicínských oborů. Většinou jsou endoskopy zaváděny přirozenými otvory a vedeny přirozenými cestami, takže při vyšetření nedochází k narušení orgánu. Jejich zavedení tak umožnilo řadu vyšetření, která by dříve vyžadovala operační zákrok. Také se postupně rozšiřuje spektrum léčebných výkonů, které lze endoskopicky provádět, a pacienti jsou tak ušetřeni náročnějších otevřených chirurgických výkonů. Některé metody (např. laparoskopie, thorakoskopie, artroskopie) sice vyžadují vytvoření umělého vstupu do vyšetřované dutiny, operační rána je však významně menší ve srovnání s otevřenou operací a hojení je tak rychlejší.

Historie

Nejjednodušší metody vyšetření dutin dobře přístupných pozorování (např. dutina nosní) pomocí zrcátka jsou dokumentovány již od 12. století. První pokusy se zobrazením vnitřních dutých orgánů pochází již z 19. století. Přístroje byly rigidní, tvořené pevným tubusem. První gastroskop k vyšetření žaludku zkonstruoval Adolph Kussmaul v roce 1868. Jednalo se o rigidní tubus, při jehož konstrukci se inspiroval polykači mečů. Krom obtížného zavádění byl problém, jak dostatečně žaludek osvětlit. Jako zdroj se používaly svíčky. Rigidní gastroskopy se příležitostně používaly v první polovině 20. století, kdy byly zavedeny také semiflexibilní přístroje obsahující kloub, který usnadňoval zavedení.

Velkou revoluci představovalo zkonstruování flexibilních endoskopů. které jsou tvořeny ohebnou „hadicí“, v níž obraz je přenášen soustavou světelných vláken s využitím jevu totální reflexe. Na zevním konci je vybaven okulárem, v němž se obraz opět skládá. První takový přístroj k vyšetření jícnu a žaludku představil Basil Hirschowitz v roce 1957 na schůzi Americké gastroenterologické společnosti. V roce 1963 svůj přístroj zdokonalil, když jej obohatil o zdroj studeného světla, které je na konec přístroje přiváděno druhým svazkem optických vláken. Přístroj byl také vybaven kanálem k odběru vzorků. Takový přístroj byl již dobře využitelný a rychle se rozšířil. Následně byly konstruovány obdobné přístroje k vyšetřování jiných dutých orgánů.

V osmdesátých letech se objevily první videoendoskopy, u nichž je obraz na konci přístroje snímán čipem – CCD senzorem a elektronicky přenášen. Umožňuje tak další zpracování obrazu a jeho pohodlnější sledování na monitoru. Usnadnil také archivaci obrazů a edukaci personálu. Od devadesátých let tyto přístroje v řadě medicínských oborů postupně nahradily klasické fibroskopy, i když i tyto se v některých lokalizacích dodnes používají.

Další rozvoj endoskopie pak spočíval v rozšiřování spektra léčebných zákroků, které je možno endoskopickou cestou provádět. Nejedná se již pouze o odběr vzorků tkáně, ale úplné odstraňování abnormální tkáně (zejména polypů), zástavu krvácení, vytahování cizích těles, rozšiřování zúžených míst či zavádění trubiček zvaných stenty do takových míst, vytahování žlučových kamenů či v poslední době dokonce operací dosud prováděných zcela jinými přístupy (např. odstranění žlučníku). Dalším pokrokem bylo spojení dvou metod – endoskopie a sonografie, které umožňuje detailní ultrazvukové vyšetření, ale i drobnější výkony v okolí dutého orgánu (metoda nazývaná endoskopická ultrasonografie).

Jednotlivé endoskopické metody

Vyšetření zažívacího traktu
  • gastroskopie k zobrazení jícnu, žaludku, horní části dvanáctníku (dříve byla prováděna rigidním přístrojem také esofagoskopie jako zobrazení čistě jícnu)
  • endoskopická retrográdní cholangiopankreatografie (ERCP) – zobrazení žlučových cest a vývodu slinivky břišní
  • enteroskopie – vyšetření tenkého střeva – dnes často jako jedno- nebo dvojbalónová enteroskopie nebo kapslová enteroskopie
  • koloskopie – vyšetření tlustého střeva, kratší variantou prováděnou rigidním přístrojem k zobrazení jen konečníku je rektoskopie.

Vyšetření dýchacích cest

Vyšetření dutiny břišní
  • laparoskopie – optická vyšetřovací metoda dutiny břišní a jejích orgánů, která umožňuje prohlédnutí dutiny břišní a řadu operačních zákroků po zavedení přístrojů z několika vpichů přes stěnu břišní a aplikaci oxidu uhličitého k vytvoření prostoru v jinak kolabované dutině břišní.

Vyšetření močového a pohlavního ústrojí

Vyšetření hrudníku
  • thorakoskopie – vyšetření hrudní dutiny po zavedení přístroje přes hrudní stěnu a uměle vytvořeném pneumothoraxu, slouží k vyšetření nemocí pohrudnice a plic a odběru vzorků
  • mediastinoskopie – invazivní metoda umožňující vyšetření a odběr uzlin z mezihrudí

Vyšetření v oblasti hlavy
  • otoskopie – vyšetření zevního zvukovodu včetně bubínku zrcátkem či ušním mikroskopem
  • rhinoskopie – vyšetření dutiny nosní pomocí zrcátka
  • oftalmoskopie – vyšetření očního pozadí

Vyšetření kloubů
  • artroskopie – umožní nejen vyšetření, ale i operační zákroky na větších kloubech po zavedení endoskopu do kloubní dutiny přes malou operační ránu

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.