Mučení

Mučení je zpravidla prováděno za účelem:

• získání od mučeného nebo od třetí osoby informace nebo přiznání
• potrestat mučeného za jednání, jehož se dopustil nebo mohl dopustit on nebo třetí osoba
• jakýkoliv jiný důvod založený na diskriminaci jakéhokoli druhu[2]

Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.[2] V některých případech, například při indiánském rituálu Tanec slunce, sloužilo mučení jako zkouška statečnosti a schopnosti snášet bolest pro mladé muže. Z podobného důvodu se některé formy mučení stávaly součástí iniciace mladíků u některých tradičních kultur v Americe, Africe i Austrálii a Oceánii.

• Trhání masa[3]
• Oslí hřbet[3]
• Waterboarding[3]
• Skřipec[3]
• Železná panna[3]
• Kovová klec[4]
• Upálení
• Sicilský býk[4]

Mezi prvními, kdo se ozvali proti mučení, byli Friedrich Spee a Anton Praetorius, který v roce 1613 o situaci vězňů v žalářích napsal ve své knize Gründlicher Bericht Von Zauberey und Zauberern (Zevrubná zpráva o čarodějnictví a čarodějích/nicích).[5]

Napoleon Bonaparte v roce 1798 (v době, kdy byl v Egyptě) napsal generálmajoru Berthiérovi: „Tento barbarský zvyk bičování lidí podezřelých z toho, že mají důležitá tajemství k odhalení, musí být zrušen. Vždy se vědělo, že tato metoda vyslýchání prostřednictvím uvrhnutí lidí do mučidel není k užitku. Ti ubožáci řeknou, cokoli je napadne a cokoli si myslí, že (jejich trýznitelé) chtějí věřit. Následkem toho nejvyšší velitel zapovídá použití této metody, která je v rozporu s rozumem a lidskostí.“[6]

Před vydáním papežské buly z roku 1816 bylo mučení zakázáno:

• roku 1740 v Prusku Fridrichem Velikým,
• roku 1770 v Dánsku
• roku 1776 v Rakousku
• roku 1786 v Itálii,
• roku 1789 ve Francii (v období Francouzské revoluce),
• roku 1801 v Rusku.[7]

Dnes je zákaz mučení obsažen v různých mezinárodních úmluvách a paktech. Zajímavé je, že nejsou žádné výjimky k tomu, aby mučení mohlo nastat. Jedná se o mezinárodní zločin, který musí být právem potrestán. Jedná se o tzv. kogentní normu mezinárodního práva – ius cogens. Tato norma se charakterizuje tím, že je absolutní a nezrušitelná.

Hlavní dokumenty týkající se mučení je Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Všeobecná deklarace lidských práv.

Valné shromáždění OSN přijalo roku 1975 Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, na níž navázalo roku 1984 sjednání Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. V rámci Rady Evropy zakazuje mučení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, na níž roku 1987 navázala Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Přes veškerou snahu mučení zamezit, přetrvalo i do 21. století.[2]

Mučení zakazují:

• Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948 (článek 5)[8]
• Ženevská úmluva na ochranu obětí války z roku 1949
• Všeobecná deklarace lidských práv (1948), čl. 5
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966), čl. 7 + ochrana před lékařskými experimenty
• Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), čl. 3
• Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání[2]

Tato úmluva zahrnuje i výbor proti mučení, jehož úkolem je přezkum zpráv a podvýbor, který sleduje a kontroluje dodržování úmluvy. OSN toto ještě doplňuje o Speciální zpravodaj pro mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest.

• Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

• čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:[9]

Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

• § 149 trestního zákoníku:[10]

Za mučení a jiné nelidské a kruté zacházení jsou takové to tresty. Prvním trestem je odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Tento trest je udělen tomu, kdo mučením nebo jiným nelidským či krutým zacházením způsobí člověku tělesné či duševní utrpení

Druhý trest je odnětí svobody na dva roky až osm let. Tento trest je udělen tomu, kdo spáchá tento trestný čin z pozice úředníka, také tomu, kdo jej spáchá na osobách, v rámci popisu jejich práce. Také tomu, kdo spáchá tento trestný čin kvůli nějaké formě diskriminace, tomu, kdo čin spáchá opakovaně a tomu, kdo jej spáchá s nejméně dvěma dalšími osobami.

Třetí trest, kterým je odnětí svobody na pět až dvanáct let, bude udělen tomu, kdo spáchá tento trestný čin těhotné ženě nebo dítěti mladšímu patnácti let. Další skupinou činů, která je takto trestána je trestný čin, který je spáchán obzvláště surovým způsobem anebo čin, který způsobí těžkou újmu na zdraví. V poslední řadě zmíním největší trest a tím je trest na osm až osmnáct let, který bude udělen tomu, kdo svým činem zapříčiní smrt. Důležité je dodat, že trestná je i příprava takového činu.

Mučení se podle Úmluvy naopak nepovažuje bolest nebo utrpení vznikající výhradně v důsledku zákonných sankcí, které jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi náhodně způsobeny. Mučení je sice zásadně způsobilé vyvolat tzv. mučivé útrapy a způsobit tak poškozenému těžkou újmu na zdraví, ovšem ne každá silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení. Mučení způsobené musí mít charakter mučivých útrap ve smyslu § 122 písm. h) TrZ, které vyžaduje, aby zároveň šlo o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění.[11]

Existuje však i forma mučení, která je vyhledávána jako součást erotických a sexuálních her. Souhrnně jsou tyto praktiky označeny jako BDSM. Moderní mučírny jsou vedle nástrojů používaných po generace vybaveny i například zařízením využívajícím elektrickou energii.[20]