Deprivace

Jedinec takto strádá různými způsoby, např. nedostatečným přístupem k vyvážené stravě, v příjmu tekutin, vitamínů, tepla, hygieny, zdravotnické péče, nedostupností léků. Dlouhodobé prožívání biologické deprivace má vysoce negativní důsledky pro lidský organismus. Biologická deprivace může vést nejen k negativnímu úbytku zdraví, tělesného a duševního, ale i ke špatnému fungování mozku a vnitřních orgánů a k chorobnému potlačování volního jednání (vlivem deprese, studu apod.).

Lidé strádají nemožností cestovat, trpí nedostatkem soukromí a prostoru. Vlivem odpírání pohybu, nosný aparát trpí různými neduhy pohyblivosti a nejen to, dochází k prudkému zhoršování motorické inteligence a klesá umění motorického chování, protože se lidé pohybují v ostnaté spirále zbavování svobodného pohybu, nemají možnosti „cvičit“ svou motoriku.

Jiným způsobem se může projevit v rámci mučení zabráněním možnosti i malého tělesného pohybu: vyslýchaný oblečený v měkkých teplácích a bačkorách je přinucen nehybně stát s rukama opřenýma o zeď s roztaženými prsty v tichu a tmě – po několika hodinách vyslýchaný propadne nezvladatelné úzkosti a návalu paniky, který zlomí schopnost vzdorovat i válečným veteránům.

V případě smyslové (senzorické) deprivace lidé strádají nedostatkem smyslových podnětů. Příkladem prostředí náchylnému pro senzorickou deprivaci je držení daného jedince v omezeném prostoru bez kontaktu s ostatními, stejně jako bez ničeho, co by ho mohlo zabavit nebo stimulovat, v horším případě bez indikace střídání dne a noci, nebo dokonce v permanentní tmě. Takové podmínky existovaly v minulosti v některých vězeních, žalářích, hladomornách apod. Z bližší minulosti pak na samotkách nebo v ústavech různého druhu. Mediálně známými případy dlouhodobě senzoricky deprivovaného člověka jsou Mordechaj Vanunu a nedávno též Bradley Manning, v jehož případě probíhaly i diskuze, zdali podmínky jeho zadržování jsou či nejsou ve skutečnosti mučení. Smyslová deprivace byl jedním z předmětů zájmu tajného projektu MK-ULTRA.

Protože lidský mozek je evolučně navržen pro určité minimální množství smyslových podnětů, které je zvyklý zažít každý den, jejich odepření může vyústit ve snahu je kompenzovat, tedy vytvářet je tam, kde ve skutečnosti nejsou. Výsledkem tedy mohou být smyslové halucinace. Smyslovou deprivaci podstoupila v rámci pokusů řada dobrovolníků. Experimentálně bylo zjištěno, že halucinace se dostavují již během několika hodin. Jiným poznatkem bylo snížení krátkodobé vizuální paměti (potažmo paměti respektivních deprivovaných smyslů). Další vlivy zahrnují subjektivní vnímání času a rychlost tepu srdce či frekvence dýchání. Vlivem jednotvárných smyslových zážitků lidská inteligence klesá, vytrácí se též obrazotvornost a představivost, dochází k celkové devastaci vnímání a uchopování prožitků. Tato deprivace způsobuje rezignované chování.[1]

Lidé strádají ztrátou sociální identity – ztrátou kontaktů s blízkými, ztrátou zaměstnání, ztrátou bydliště, trpí odmítnutím vlastní rodinou a blízkými. Dlouhodobou nezaměstnaností se vzdalují příležitostem na změnu rostoucí negativní sociální situace a sociálního stavu. Např. vlčí děti – Amala a Kamala.

Neuspokojená potřeba dotyku, přátelství, lásky a jistoty. Lidé strádají (ne)dotyky a (ne)láskou a štítivou lítostivostí toho takzvaného lepšího okolí. Potřeba lásky nebo přátelství je velmi silná, ale nemůže být plně a dlouhodobě uspokojena, vlivem depresí, těžko zvladatelnými pocity osamělosti, nemocemi nebo pracovními či finančními nesnázemi a vlivem zhoršujícího se vyjadřování vlastních vnitřních pocitů. Hlavní pozornost je věnována především citové deprivaci v raném věku, která vzniká například při odloučení dítěte od rodiny, kdy dítě v jiném prostředí nenachází osobní vztahy, nemůže se vciťovat do druhých, nebo se druzí nevciťují do něj. K tomu dochází také při dlouhodobém pobytu v nemocnici, předáním dítěte do veřejné výchovné instituce, přesunem zájmů rodiny z dítěte na jiné problémy. Příčinou citové deprivace může být i citově chladná matka.

Řada výzkumů prokázala, že citová deprivace působí na malé děti mnohem negativněji než jiná strádání. Například René Spitz zkoumal vývoj dětí, které se narodily v delikventním matkám v době jejich pobytu ve věznici. Sledoval různé ukazatele stavu a vývoje těchto dětí, z nichž část byla dána do ústavních zařízení s dobrými hygienickými a materiálními podmínkami, část zůstala u matek, ale v nevalných hygienických a materiálních podmínkách věznice. Jednoznačně bylo prokázáno, že děti druhé kategorie se vyvíjely lépe a byly celkově odolnější.

• Deprivace spánková – delší stav bdělosti beze spánku, který začíná chybět.
• Deprivace psychosociální – nábožensky založený jedinec trpí v světském světě.
• Deprivace relativní – jedinec svou sociální situaci vnímá ve srovnání s jinými jako nepříznivou.

Psychická deprivace je definována jako duševní stav vzniklý následkem takových životních situací, kde subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu.

Jsou uváděny čtyři základní takovéto potřeby:

1. potřeba určitého množství, proměnlivosti a druhu podnětů (uspokojení této potřeby umožňuje naladit organismus na určitou žádoucí úroveň aktivity).
2. potřeba základních podmínek pro standardní prožívání života (potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. „smysluplného světa“, uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie).
3. potřeba sociálních společenských vztahů (zaměstnání, koníčky, společnost), což umožňuje účinnou základní integraci osobnosti. Uspokojování této potřeby člověku přináší pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci osobnosti.
4. potřeba společenského uplatnění umožňujícího osvojit si rozličné společenské role a hodnotové cíle.

Deprivace tedy mohou nastávat, je-li tvrdě a bezohledně porušována elementární důvěra subjektu v sebe sama, kdy beznadějně a bezmocně subjekt ztrácí trvalý, stálý pocit víry, naděje a lásky a deprivační situace nastává právě ve chvíli, kdy se tato přirozená rovnováha prodlužuje.