Mostecká aféra

Mosteckou špionážní aféru připravila tajná policie ve spolupráci s vojenským obranným zpravodajstvím a použila při ní dlouho sledovanou osobu Pravomila Raichla, který prošel sovětskými gulagy, kritizoval komunisty již na východní frontě a po druhé světové válce se netajil svými protikomunistickými postoji.[2] Aféra byla psychologicky založena na tom, že Pravomil Raichl (vězeň sovětských pracovních lágrů na Sibiři, hrdina bojů proti nacistům z východní fronty a syn zakládajícího člena KSČ) toužil aktivně vystupovat proti rodícímu se komunistickému režimu.[2] Byl proto nakontaktován dvojicí tajných agentů.[2] Edy a Thony se vydávali za americké zpravodajské důstojníky, kteří oficiálně pátrali po letcích US Air Force, kteří zahynuli v bojích nad územím Československa.[2] Agenti Raichlovi tvrdili, že vědí o nespokojenosti části velitelů československé armády s politickým vývojem v Československu a že mohou těmto lidem obstarat zbraně i finanční prostředky.[2] Agenti Edy a Thony Raichla postupně ujišťovali v tom, že americká strana je připravena protikomunistické aktivity podpořit politicky, materiálně i finančně a slíbili dokonce i dodání většího množství německých samopalů, dva těžké a 32 lehkých kulometů (z bývalých skladů wehrmachtu).[2]

Důvěřivý Pravomil Raichl se nevědomky stal nástrojem v rukou přednosty Obranného zpravodajství (OBZ) Bedřicha Reicina a ministra vnitra Václava Noska (KSČ).[2] Pravomil Raichl agentům uvěřil, dva týdny s nimi objížděl severozápadní Čechy a postupně je seznamoval se svými obdobně smýšlejícími přáteli z fronty.[2] (Jednalo se hlavně o Podkarpatorusy a volyňské Čechy.) To, že Edyho a Thonyho provázel Raichl, povzbudilo Raichlovy přátele a oni sami hovořili o svých dalších známých z Chomutova, Chebu a Mariánských Lázní, kde zařizovali přechody lidí přes hranice.[2]

Když takto Raichl odhalil svoje kontakty a jejich protikomunistické aktivity a agenti Edy a Thony nashromáždili dostatek kompromitujících informací, došlo v sobotu 8. listopadu 1947 ráno k Raichlovu zatčení.[2]

Probudil jsem se do světla rozsvícené baterky a hleděl do ústí hlavně! U mé postele stáli tři tajní z obranného zpravodajství. Byl jsem zvyklý spát s pistolí pod polštářem, a tak jsem po ní instinktivně sáhl. Jeden z nich byl ale rychlejší. Pažbou samopalu mne udeřil přes loket tak prudce, že mi zbraň vyletěla z ruky, a zaječel: ´Podívejte na tu svini, on by nás tady chtěl postřílet!´ Stačil jsem si ještě všimnout, že mi hodili jakousi aktovku pod postel. Mezitím mě ranami dostrkali do vedlejší místnosti, kde se u zdi bolestí kroutili moji kamarádi Olda Strouhal s Ivanem Pohoriliakem.

—Pravomil Raichl, [2],  

Podstrčená aktovka obsahovala falešné dokumenty o nalezištích uranu v Československu. I když neměl Pravomil Raichl o těchto skutečnostech žádnou povědomost, byly tyto podvržené dokumenty předkládány vyšetřovateli novinářům jako důkazy jeho viny.[2] Postupně se rozjel řetěz zatýkání, při kterém bylo zatčeno i mnoho dalších (s vývojem v Československu) nespokojených lidí (z řad vojáků, inteligence a i komunistů), a to nejen Raichlových přátel, ale i těch, kteří neměli s Pravomilem Raichlem nic společného.[2] Celá špionážní aféra byla veřejnosti prezentována v tom smyslu, že národní socialisté chystali (jako součást buržoazní reakce) vojenský převrat.[2]

Tato rozsáhlá provokace (zosnovaná StB a armádním obranným zpravodajstvím) byla načasována před Únor 1948 a Klement Gottwald ji následně využil jako svůj trumf v politickém boji proti nekomunistickým stranám, zejména proti národním socialistům.[2] Bývalý válečný hrdina Pravomil Raichl byl komunistickým tiskem vláčen jako vlastizrádce.[2] Ministr národní obrany Ludvík Svoboda označil Raichla ve svém tiskovém prohlášení z 20. února 1948 (po jednání s prezidentem Edvardem Benešem) za zbabělce a člověka, který se za války vyhýbal vojenské službě.[2] To bylo v ostrém kontrastu se skutečností, že to byl právě Ludvík Svoboda, kdo svého bývalého spolubojovníka Raichla před několika lety hodnotil jako skvělého vojáka a podepisoval dekrety s Raichlovými vyznamenáváními za statečnost.[2]

Propagandou zpracovaná veřejnost žádala pro aktéry mostecké špionážní aféry vysoké tresty, stejně tak jako demonstrace horníků a dělníků z Mostecka, kteří požadovali pro zrádce národa co nejtvrdší potrestání.[2] Přelíčení – první komunistický monstrproces – probíhal na Pankráci od 5. května 1948 do 11. května 1948 a vynesl tři rozsudky smrti: Štefan Karlánek za úklady proti republice, Pavel Babec a Pravomil Raichl jako duchovní vůdci odbojových skupin mostecké špionážní aféry.[2] Prezident Edvard Beneš odmítl rozsudky smrti podepsat, a tak byly tresty změněny na doživotí.[2] [p 1] V soudním procesu „Pravomil Raichl a spol.“ bylo obžalováno celkem 22 lidí, padly tři tresty smrti (změněné na doživotí) a zbytek obžalovaných byl buď zproštěn viny nebo odešel s trestem do tří let věznění.[1]

Pravomil Raichl prošel vězněním v sovětských kriminálech a sibiřských lágrech, v nichž byla hrubost a neúcta k lidskému životu zcela normální.[2] Ale oproti sibiřským gulagům pravé peklo zažil až v komunistických věznicích.[2]

Avšak teprve Bory, Vojna či Leopoldov byly pro mne tou pravou životní univerzitou. Se skutečným sadismem jsem se setkal právě zde. Nejednoho vězně takové jednání přivedlo k šílenství i k sebevraždě. Gottwaldovo vedení mělo dvojí tvář. Tito „stavitelé ráje na zemi“ na veřejnosti pokrytecky hlásali krásnými slovy o světovém míru, svobodě, přátelství, a o „novém, lepším člověku“. Ale jejich proklamovaná „cesta ke komunismu“ byla od začátku lemována špatnými činy.

—Pravomil Raichl, [2],  

Mostecká špionážní aféra ukazuje, jak rychle se lidé mohou ocitnout v soukolí totalitních režimů různého typu a v různých dobách.[2] Zároveň demonstruje stav, kdy v letech 1945 až 1948 – tedy před komunistickým převratem – se odehrávaly závažné zločiny: provokace, brutální výslechy, mučení, vazby bez uvedení důvodu či věznění lidí bez soudu, tedy zločiny, které předznamenaly brutalitu poúnorového režimu.[2] Analýza událostí před 25. únorem 1948 odhaluje, že šlo o dlouhodobě připravovaný násilný komunistický převrat s využitím důmyslných provokací i tzv. „volavčích sítí“.[2] [p 2]

• Mostecká špionážní aféra jen otevřela dveře následné, ale mnohem důmyslnější provokaci, jíž byla tzv. akce Kameny.[2]

• Pravomil Raichl (odsouzený na doživotí) uprchl za dramatických okolností v roce 1952[1] z leopoldovské věznice.[2] Po složitých životních peripetiích se nakonec usadil v Kanadě.[2] Zemřel 25. února 2002 v Plzni.[2]