Mojmír Preclík

V letech 1946–1949 studoval SOŠ keramickou v Teplicích a v letech 1949–1954 sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Jana Kavana. (obor užitá keramika). Po absolvování vojenské služby se na školu vrátil, aby zde absolvoval čestný rok.

Byl členem střediska Mánes (1954) do jeho zrušení a od roku 1958 členem skupiny M 57, se kterou vystavoval od roku 1959 do roku 1970. Jedinou autorskou výstavu v Praze měl sochař roku 1964. V Teplicích si oblíbil arteficielní hudbu a později studoval soukromě hru na příčnou flétnu u prof. Zdeňka Bruderhanse. V letech 1959 až 1990 hrál barokní hudbu se svými přáteli, kteří se scházeli v ateliéru Jiřího Rady. S přáteli ze skupiny M 57 (Václav Kiml, Stanislav Podhrázský, Josef Jíra) pobýval v druhé polovině šedesátých let během léta v Nezabudickém mlýně na Berounce.

Během normalizace v sedmdesátých letech se vzdal sochařské práce a uchýlil se na venkov do Kryštofova Údolí v Jizerských horách (za Ještědským hřbetem). Živil se restaurováním a k sochařství se vrátil až roku 1982, vystavoval však až do roku 1989 pouze v malých místních galeriích v okolí Turnova. V roce 1978 se oženil s výtvarnicí Janou Švábovou, jejich dcera Marie Preclíková se narodila 1981. Sochař neměl ateliér a od jara do podzimu pracoval venku v prostoru za svou chalupou. Jeho sochy od roku 1982 vypaloval keramik a chemický inženýr Jaroslav Lada, který byl Preclíkovým sousedem. Od konce 80. let Mojmír Preclík snímal sochy, své ruce a okolí chalupy v Kryštofově Údolí videokamerou a fotografoval sochy ve svém pražském ateliéru. Zimní období trávil v Praze, kde většinou kreslil a zpracovával fotografie. Jeho dílo bylo znovuobjeveno v 90. letech a vystavováno kromě českých galerií rovněž v Německu, USA a Francii.

Mojmír Preclík zemřel po delší nemoci 16. srpna 2001 v Liberci.

Mojmír Preclík je solitérem mezi poválečnými sochaři, neboť prakticky celé dílo vytvořil v ústraní své venkovské chalupy a odborná veřejnost se o něj začala zajímat až počátkem 90. let, kdy své sochy, kresby a fotografie představil na několika souborných výstavách doma i ve světě. Začal kreslit a modelovat už v dětství a z reálného gymnázia v Rychnově nad Kněžnou jako patnáctiletý přestoupil na Státní odbornou školu keramickou v Teplicích-Šanově. Na střední škole a později na VŠUP se seznámil s románským, antickým i moderním francouzským uměním a jeho rané kresby i sochy byly ovlivněny kubismem a dynamickým a expresivním barokem (Hrubá síla, 1962, vystaveno na bienále mladých v Paříži).

Modeloval sochy v hlíně, sádře a v letech 1962–64 také v polyesteru, který patinoval. Ve druhé polovině 60. let používal pískovec, mramor a opuku pro figurální sochy a hlavy vycházející z kubistického tvarosloví (Socha a město, Liberec 1969). Počátkem 80. let získal možnost vypalovat v keramické peci a proto se vrátil k modelování v hlíně, které vyhovovalo jeho zaujetí pro figuraci. Měřítko jeho soch se od komorních plastik (Grünewald, 1982, pálená hlína, 23 cm) postupně zvětšovalo spolu s možností využití stále dokonalejších pecí, které postavil jeho soused a přítel, keramik Lada. Poslední Preclíkovy sochy z 90. let v kamenině již mají téměř metrové proporce (Dáma z Vezelay, 1992/3, 96 cm).

• 
  Dáma z Vezelay (1990)
• 
  Figura, 90. léta
• 
  z cyklu Oblázky-balvany, z cyklu Torza (90. léta)
• 
  z cyklu Torza, Figura s křídlem, z cyklu Oblázky-balvany (1990)
• 
  Grünevald (1982)
• 
  Hlava římská (1984)

Mojmíra Preclíka nezajímal svět, v němž chyběl člověk. V sochách i kresbách se jím zabýval prakticky bez výjimky.[1] Plastiky z první poloviny 80. let jsou dynamické a expresivní (Starý muž, 1984), ale pozdější díla jsou tvarově střízlivější, více frontální a jejich expresivita je ztajená. Preclíkovy sochy jsou citlivě stavěny v souvislém plošném reliéfu a vyznačují se pevným a sevřeným obrysem a štíhlými liniemi. Ve splývající drapérii oděvu je někdy naznačeno vykročení nebo pohyb. Gesta rukou, která obvykle zobrazují vlastní téma (Figura soustředěná, 1989, cyklus Sdělení, 1991), jsou modelována úsporně nebo jen naznačena lineárními vrypy na povrchu. Morfologie sochy střídá oblé a ostré přechody a je nositelem napětí (Cyklus Torza, 90. léta). Preclíkovo zaujetí přírodní realitou a světlem je vyjádřeno v povrchové úpravě soch oxidy kovů nebo kaolinem a zemitou barevností hmoty. Odkazem k přírodě jsou někdy oblázky zasazené v místě rukou nebo povrchové struktury kamenů otisknutých v hlíně.

Autor řadil sochy do časově otevřených cyklů – v 80. letech Oblázky (balvany), Evy, Adamové, v 90. letech Torza, Madony, Andělé. Některé reliéfy z přelomu 80. a 90. let a také sochy z 90. let rozvíjejí téma dialogu a jsou od počátku koncipovány jako dvojice, kde jedna figura naslouchá druhé (cykly Setkání, Sdělení). K sochám existuje množství kresebných studií, v nichž stavba figur z vzájemně se prostupujících ploch a objemů odkazuje na kubistická východiska Preclíkovy tvorby (Dvě figury, 1995).

Autorovy fotografie vlastních rukou pořízené z videozáznamů v období kolem roku 1990 provázejí jeho krátké básnické texty ve stylu japonských Haiku. Míra fotografické stylizace trojrozměrné skutečnosti a pojetí jejích sochařsky vnímaných charakteristik zcela harmonují s ostatní tvorbou.[2]