Haiku

Hrob Josi Busona

Forma haiku vychází ze starší tradice básní renga („řazená báseň“) skládaných skupinově. Forma řazených básní podléhá řadě pravidel s tím, že úvodní nejdůležitější sloka (jap. hokku) vystihuje jako uzavřený celek téma celé řady. Následuje sloka wakiku s verši o 7–7 slabikách, která rozšiřuje význam předchozí sloky. Pak následuje třetí sloka opět v rozsahu 5–7–5 slabik a opět další sloka. Tímto způsobem vznikaly básně o 36, 44, 50 a nejčastěji o 100 slokách. Řazené básně ojediněle dosahovaly délky 1 000 až 10 000 slok.

S postupující gramotností japonské populace v 16. století se odlehčená varianta řazené básně (jap. haikai no renga) s důrazem na obrazotvornost stala oblíbeným druhem společenské zábavy. Zpočátku se s její pomocí básníci snažili vzbudit úsměv užitím narážek, vtipu, parodie, slangových výrazů a vulgárních témat.

Již první sborník básní renga ze 14. století seskupil úvodní verše hokku odděleně. S oblíbeností haikai se úvodní sloka hokku ještě více osamostatnila od zbytku básně. Od 17. století vznikaly sborníky a pořádaly se soutěže v hokku.

Prvním významným básníkem této formy poezie byl Macuo Bašó (1644–1694). Dalšími byli Buson Josa (1716–1783), Kobajaši Issa (1763–1824) a Masaoka Šiki (1867–1902). Šiki pojmenoval tento útvar představující samostatnou báseň termínem haiku a odlišil ji tak od sloky uvozující řazenou báseň.

• Zařazovací slovo (často je česky uváděn termín „sezónní slovo“) vsazuje báseň do kontextu konkrétní roční doby. Soubor těchto slov je tradiční. Je dán konvencí opakujících se motivů japonské poezie a umění obecně. Patří do něj slova označující charakteristické jevy (sníh, mráz, bouře, mlha), rostliny a živočichové (motýl, vlaštovka, květy, tykev) a výroční slavnosti a svátky (Nový rok, výměna zimních šatů za letní, svátky zemřelých a tahání řepy).
• Zvukomalebnost (eufonie) haiku zachovává přirozený rytmus jazyka a zvyšuje účinnost verše. Vzniká opakováním počátečních hlásek (aliterace) a převládáním stejných samohlásek či stejných nebo zvukově příbuzných souhlásek.
• Pauza hlavní a často i vedlejší rozděluje haiku do stejně velkých nebo rozdílně velkých významových celků. Pauza vzniká přirozeně přizpůsobením slovosledu. V japonské větě je sloveso obvykle umístěno na konci a tudíž za ním přirozeně následuje pauza. Tyto celky se navzájem liší často také rozdílnými eufonickými skupinami hlásek.
• Slabičné schéma vychází z přirozeného rytmu japonského jazyka. Na rozdíl od přirozeného daktylotrochejského rytmu českého jazyka (střídání tří a dvou slabičných skupin s přízvukem zpravidla na první slabice) se v japonštině střídají nejčastěji pěti a sedmislabičné úseky.

S japonskou poezií se mohl český čtenář seznámit poprvé v roce 1909 ve sbírce Nipponari Emanuela z Lešehradu. Šlo o překlady z jiných evropských jazyků. Nejranější překlady haiku japonských básníků byly česky publikovány až v roce 1937 v antologii Alfonse Bresky (1873–1946) Mléčná dráha. Šlo také o překlady z francouzštiny nebo němčiny. V období těsně po druhé světové válce haiku překládal z japonštiny Miroslav Novák (1924–82) spolu s Janem Vladislavem (1923–2009). Po roce 1989 japonská haiku překládali a publikovali Antonín Líman (1932–2018) a Zdenka Švarcová (1942–). Vznikají i původní česká haiku.[3] Významným českým autorem haiku je Miloň Čepelka (1936-).

Početně nevýznamnou, ale zajímavou skupinu překladů tvoří haiku japonských básníků zmiňujících české reálie. Nejstarší byly publikovány v roce 1963 v časopise Nový Orient. Jde o české překlady 13 haiku japonského diplomata a básníka Hiroši Koši z jeho návštěvy v Praze. Typickou ukázkou je haiku U Víta.

U Víta

Studí na dotek

Oblýskané sedátko

ve zpovědnici

(překlad: M. Novák, Nový Orient, ročník 1963)

Často citovaným příkladem haiku je Bašóova Žába. Haiku vzniklo na jaře někdy v letech 1684–88. Bašó pobýval ve své chatce u řeky v severním Edu (nynější Tokio). Měkkým šuměním deště zaznívalo vrkání holubů. Květy se chvěly v jarním vánku. Ke konci třetího měsíce (pozn.: lunárního kalendáře) bylo často slyšet také zvuk, který vydávají žáby při dopadu na vodu. Naplněn hlubokým pohnutím vytvořil první dva verše žába vskočila a zvuk vody. Jeho žák Takarai Kikaku se osmělil a nabídl zahajující verš horské růže, ale Bašó se rozhodl pro staré jezírko.

古池や (furuike ya)

蛙飛び込む (kawazu tobikomu)

水の音 (mizu no oto)

V překladu A. Bresky (1937):

Pradávný rybník.

Jen skočí-li tam žába,

zažbluňkne voda.

Doslovný překlad M. Nováka (1951):

Starý rybník! Žabička vskočila zvuk vody.

Přebásněno M. Novákem a J. Vladislavem (1962):

TA STARÁ TŮŇKA!

Co chvíli pod žabičkou

do ticha žbluňká!

Ve velmi volném překladu:

Prastarý rybník,

žába do něj skočí —

žbluňk!

Překlad Robina Heřmana:

Do staré tůně

skočila žába

žbluňk

Při dodržení 5-7-5 slabik:[4]

Je starý rybník

když žába do něj skočí

zvuk vody vydá

"Z dávných dob rybník! Jen skočí-li v něj žabka, bude vodou znít."

• BRESKA, Alfons. Mléčná dráha: Antologie z japonských básníků haiku XVII. a XVIII. století. Praha: Aurora, 1999 (první vydání: 1937). ISBN 80-85974-71-1
• HAYA, Vicente. Aware, Barcelona, Kairós, 2013. ISBN 978-84-9988-245-1
• LORENTE, Jaime. Shasei.Introducción al haiku, Toledo, Lastura y Juglar, Colección "Punto de Mira", 2018. ISBN 978-84-948512-9-2
• NOVÁK, Miroslav. Haiku: Japonská přírodní lyrika. Disertační práce. Liberec: Karlova Univerzita, 1951.
• NOVÁK, Miroslav (překl.) a Jan Vladislav (přebás.). Bašó: Měsíce, květy. Praha: Mladá fronta, 1996 (první vydání: 1962). ISBN 80-204-0615-8
• Nový Orient: Časopis pro kulturní a hospodářské styky s orientem. Praha: Orientální ústav v Praze, ročník 1963.
• UEDA, Makoto. Bashō and his Interpreters: Selected Hokku with Commentary. Stanford (CA): Stanford University Press, 1992. ISBN 0-8047-2526-8

• haibun
• haiga
• renga
• senrjú
• tanka
• waka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu haiku na Wikimedia Commons
• Téma Haiku ve Wikicitátech
• HIA - Haiku International Association: japonsky, anglicky
• Ozvěna rosy tající - web českého autora + sebrané haiku japonských a českých autorů
• Šedá volavka - haiku českých autorů