Řeč

Moderní lingvistika rozlišuje jazyk jako systém (podle Noama Chomského jazykovou kompetenci) a řeč nebo řečové akty jako aktuální použití této kompetence. Jazyků je mnoho, ve všech však lze rozeznat podobné složky či vrstvy (např. vrstvu fonetickou, lexikální, gramatickou a stylovou) a i vztah mezi jazykem a řečí je u všech podobný. Každý řečový akt se děje v určitém jazyce, který se jeho uživatel musel naučit, ale může být doplněn slovy z jazyků jiných. Řečový akt může být mluvený (akustický - promluva, případně audiovizuální, provázený gestikulací) nebo může být vyjádřen písmem jako text a neslyšící užívají vizuální znakový jazyk. Studiem jazyka vůbec se zabývá obecná lingvistika, studiem řeči mnohem mladší pragmatika a další obory.

"Řeč je pouze člověku vlastní účelové jednání, jímž se sdělují a vyjadřují myšlenky, pocity a přání, a to prostřednictvím kulturně daných symbolů a pravidel pro jejich řazení."[1]

Všechny činnosti související s řečí jsou řízeny mozkem. V mozkové kůře se nachází centrum řeči a odtud vycházejí složitě koordinované instrukce (signály) do svalů plic, hrtanu, jazyka a obličeje, přičemž pro tvorbu řeči je patrně podstatnější činnost obličejových svalů než hrtanu.[2] Fyziologie nemusí hrát roli, ale rozhodující je spíše mozek.[3]

Řeč vzniká proudem vzduchu, který vychází z plic, prochází mezi hlasivkami (hlasovou štěrbinou), které zpravidla vytvářejí základní zvuk, který je modulován (ovlivněn a doplněn) jazykem a patrem, dásněmi a rty v ústní dutině, která působí také jako rezonátor. Na tvorbě samohlásek se podílejí hlasivky a ústní dutina, na tvorbě neznělých souhlásek jazyk, patro, dásně a rty, na tvorbě znělých souhlásek ještě také hlasivky. Tvorbu hlásek studuje fonetika.

Řeč je v běžném pojetí výsadou člověka. Ve vývoji jazykových schopností hrál podle některých studií velkou roli gen FOXP2, který je u nejbližšího příbuzného člověka, tedy šimpanze, mnohem méně vyvinutý. Ostatní živočichové sice mohou být schopni naučit se porozumět některým lidským slovům, dělají to však způsobem odlišným od člověka.^[zdroj?] Pes se může naučit chápat asi 200 slov.[4] Zvířecí řeč je sice obdobou lidské řeči, ale zatím není jasné, jaké jsou kvalitativní rozdíly mezi nimi. Šimpanz je schopen měnit zvuky své řeči podle jiných šimpanzů a zvuky patrně obsahují a sdělují například i typ potravy.[5]

Poruchy řeči lze rozdělit na poruchy vývoje hlasu (problémy plynoucí z poškození řečových center v mozku), poruchu tvorby hlasu (onemocnění hrtanu), onemocnění úst apod. Vývojovými řečovými poruchami rozumíme řeč, která svým rozsahem a formou neodpovídá věku dítěte. Poruchami řeči se zabývá foniatrie a logopedie.