Lexikologie

Lexikologie je lingvistická disciplína, která se zabývá lexikem, tedy slovní zásobou určitého jazyka a jejím užíváním.[1] Slovní zásoba jazyka představuje subsystém, jehož jednotkami jsou slova a ustálená slovní spojení. Repertoár těchto jednotek je ve srovnání s ostatními jazykovými rovinami podstatně rozsáhlejší, protože bezprostředně odráží členitost mimojazykové reality. Lexikální rovina je složitými vztahy propojena se všemi ostatními jazykovými podsystémy. Slova se skládají z jednotek rovin nižších, tj. fonémů a morfémů, jejichž prostřednictvím jsou zvukově, slovotvorně a tvaroslovně utvářena, zároveň se však podílejí jako stavební prvky na vzniku jednotek rovin vyšších, tj. slovních spojení, vět a textů.

Za základní jednotku lexikální roviny bývá považováno slovo jakožto ustálená jednotka jazyka, která je tvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou (výjimečně fonémem jediným) a nese lexikální a/nebo gramatický (případně též pragmatický) význam.[2]

Vzhledem k obtížím teoretické vymezitelnosti slova byly pro potřeby lexikologie abstrahovány i některé další jednotky:

• Lexém je abstraktní jednotka lexikálního subsystému nadřazená všem svým konkrétním manifestacím v řečových řetězcích, tj. zahrnující u ohebných slov všechny gramatické tvary (houbař, houbaře, houbařem; mluvím, mluví, bude mluvit).
• Většinou synonymně s termínem lexém se užívá označení lexikální jednotka. Termín lexikální jednotka však zahrnuje i víceslovná pojmenování (ryzec peprný) a frazémy (zaslíbená země, tlouct špačky).

Teorií a praxí vytváření slovníků se zabývá lexikografie. S lexikologií úzce souvisí také slovotvorba, jež studuje formu a význam jednotlivých pojmenování vzniklých na základě pojmenování již existujících, popř. procesem jejich vzniku.