Mladá garda (opera)

(1. obraz – Ulice v Krasnodonu) Je rok 1942. K městu Krasnodonu v hornickém revíru Donbas se nezadržitelně blíží fronta. Zblízka je slyšet kanonádu, město je zaplaveno uprchlíky i ustupujícím sovětským vojskem a připravuje se k evakuaci. Děvčata, která musela opustit venkov – mezi nimi Uljana Gromovová, Valja Borcová a Klava Kovalevová – se loučí se stepí, se kterou je svazuje tolik milých vzpomínek a v níž si malovaly světlou budoucnost. Jejich píseň přeruší velký výbuch – horníci nechali zavalit jednu ze šachet, aby nepadla do rukou nepříteli. Stranický funkcionář Ivan Fjodorovič Procenko a ředitel dolu Andrej Valko obyvatele uklidňují tím, že pomsta útočníkům je již blízko, a přikazují všem, aby sestoupili k řece, kde je organizována přeprava. Odchází i horník Ševcov se svou rodinou, ale jeho dcera Ljuba se rozhoduje setrvat v Krasnodonu i přes naléhání otce a apely Ulji na to, že je přece komsomolka. Ač to Ljuba tají, chce zůstat proto, aby mohla proti nepříteli bojovat v týle. Ze stejného důvodu zde chce zůstat i Váňa Zemnuchov, a loučí se proto s milovanou Klavou tak, že oba na chvíli zapomínají na svět. Rudoarmějci rovněž odcházejí, jeden z nich – Kajutkin – žertuje s děvčaty, která jim přinášejí vodu. Jelena Nikolajevna Koševová, srdnatá sovětská žena, vyprovází svého syna Olega, jenž se chce přidat k Rudé armádě.

Slunce zašlo, ustává i bombardování. Setmělou ulicí se krade Serjoža Ťulenin a Valjou. Serjoža využil své znalosti terénu a podařilo se mu na utichlém bojišti sesbírat zbraně, jimiž je teď ověšen; už se cítí jako hrdina. Narazí na Valka, který si Serjožu dobírá a mírní jeho nadšení, ale káže mu zbraně bezpečně uschovat: budou se ještě hodit. Tu se náhle ulice začnou plnit lidmi. Most byl vyhozen do povětří, přeprava přes řeku loděmi již není možná a město je v obklíčení. Vrací se i Procenko; rozhoduje se odejít z města a vybudovat partyzánský oddíl. Valka pověřuje, aby organizoval podzemní odboj v samotném městě. Vyzývá obyvatele Krasnodonu, aby se fašistům nepoddali a stále jim dávali vědět, že okupanti nejsou na zabrané sovětské zemi nikdy v bezpečí. Krasnodoňané se chystají na odpor a partyzánský odboj. Mezi těmi, komu se již nepodařilo přejít přes řeku, je i Oleg Koševoj. I on se pevně rozhoduje pokračovat v boji a zasvětit svůj život vlasti. Je slyšet vstupující německé vojsko.

(2. obraz – Kůlna na dvoře domu Koševových) Dům Koševových zabralo nepřátelské vojsko, je v něm ubytován fašistický plukovník. Oleg s matkou a babičkou musí přebývat v kůlně. Ta se stává i střediskem odbojové komsomolské organizace „Mladá garda“, již řídí Oleg pod vedením Valka. Serjoža Ťulenin vyhodil do povětří kancelář těžebního koncernu, ale Oleg jej kárá za to, že postupuje tak samostatně a svévolně: odbojové akce je třeba provádět plánovitě a zejména podle pokynů shora. Posílá Sergeje svolat ostatní na schůzi a pak vzpomíná na svou matku. Je si vědom toho, že vystavuje sebe nebezpečí života a ji zármutku, ale věří, že jej matka pochopí.

Přicházejí děvčata – zatímco Ljuba-umělkyně zabavuje plukovníka flirtováním a zpěvem písničky o katu, Oleg a Ulja, kteří k sobě pocítili vzájemnou náklonnost, si přísahají věrnost až do smrti. Shromáždění komsomolci si pak rozdělují úkoly. Jako poslední vbíhají Serjoža a Valja se zprávou, že udavač Ignat Fomin zradil okupantům šestici havířů zapojených do odboje a fašisté je pak zasypali zaživa v těžební jámě. Rozhněvaní komsomolci skládají slavnou přísahu, že se okupantům pomstí a budou až do konce svých dní věrni své matce-vlasti a velké straně Lenina a Stalina.

(3. obraz – Náměstí v Krasnodonu, poblíž park) Je rok 1943, Mladá garda již má na kontě řadu diverzních akcí. Nyní se jí podařilo rozšířit letáky (rozmnožené tajně v budově úřadu práce) popírající oficiální fašistické zprávy o vítězství hitlerovských vojsk u Moskvy. Obyvatelé Krasnodonu se shlukují u vylepeného letáku a s nadšením jej čtou. Ignat Fomin, který se dal k policii, se je marně snaží uklidnit a rozehnat, ticho však náhle nastane, když jsou přes náměstí odváděna děvčata na nucené práce do Německa. Obyvatelé průvod s nenávistí následují a náměstí se vylidní.

Stmívá se a komsomolci se nenápadně scházejí v parku – po dvojicích, aby vypadali jako zamilovaní a odvrátili tak podezření. Zde se setkávají s Valkem. Ten jim vydává rozkaz k velikému úkolu: mají založit pořád v úřadu práce, aby zničili osobní spisy těch, kdo mají být odvedeni na práce do Říše. Přichází též Ljuba: vrací se od partyzánů a nese od Procenka úřední uznání Mladé gardy jako odbojové organizce podřízené centrálnímu vedení. Zároveň přináší varování před jedním z členů štábu Mladé gardy, Jevgenijem Stachovičem, který prý od partyzánů dezertoval. Jevgenij to rozhodně popírá, aloe ostatní jej neprodleně vylučují ze štábu.

Uljana vyprovází chlapce do akce, vystopuje ji však zrádce Fomin a chce se jí zmocnit. Komsomolci přispěchají na pomoc, podaří se jim Fomina přemoci a odvádějí jej do nitra parku ke zneškodnění. Náměstí se vyprázdní, za chvíli se však rozzáří a zazní poplašný zvon: budova úřadu práce hoří. Krasnodoňané se radují a cítí se posíleni vědomím, že i mezi nimi jsou bojovníci za sovětskou vlast.

(4. obraz – Pokoj u Koševových) Je předvečer výročí Říjnové revoluce. Jelena Nikolajevna čeká na syna. Dozvěděla se o jeho úloze v Mladé gardě a má o něj strach, ale chápe, že Oleg nemůže jinak, a žehná jeho práci. Vcházejí Oleg s Uljou a radostně zvěstují matce, že se Serjožovi a Ljubě podařilo rozvěsit po městě rudé prapory. Sní spolu o šťastné budoucnosti, až bude Krasnodon osvobozen. I ostatní komsomolci se scházejí, aby oslavili Velký říjen. Nejprve ze starého rádia poslouchají Stalinův projev slibující brzké vítězství, pak slaví zpěvem a tancem, k níž přispěje svou písní i Olegova babička. Zábavu přeruší Klava, která vpadne do domácnosti a se slzami vypráví, že se gestapo zmocnilo části mladogvardějců – Zemnuchova, Stachoviče, Moškova a jiných. Oleg přísahá, že na místo zatčených nastoupí další.

(5. obraz – Brücknerova pracovna) Gestapák Brückner předvolává jednotlivé odbojáře k výslechu. Valko, Váňa a Ulja se nenechají při výslechu zlomit sliby ani výhrůžkami a nic neprozradí, ale Stachovič tlak nevydrží a vyzradí ostatní členy organizace.

(6. obraz – Vězeňská cela) Komsomolci a Valko jsou vězněni za hrozných podmínek. Ljuba svou písní vyjadřuje neochvějné odhodlání: nyní se už alespoň nemusejí se svým přesvědčením skrývat. Gestapáci přivádějí od výslechu zmučenou a zkrvavenou Ulju; ze srdnaté dívky žádné informace nedostali. Valko má být odveden na popravu, ale nejdříve plamennými slovy ujišťuje mládež, že pád nacistické vlády a osvobození se nezadržitelně blíží. Když jej stráže odvádějí, začnou komsomolci zpívat svou bojovou píseň a ani hrozby a údery stráží nezabrání tomu, aby zněla stále silněji. Zvenčí již do kobky zaznívá bombardování blížící se Rudé armády. Je slyšet, jak se za zdí vězení schází obyvatelstvo Krasnodonu a svými hlasy se připojuje k písni mladogvardějců.

(7. obraz – U šachty) Je mrazivá noc. Mladogvardějce přivedli ke zničené šachtě č. 5. Nacisté předvádějí polomrtvého Olega a chtějí jej naposledy donutit, aby prozradil ostatní členy organizace. Ale Oleg mlčí. Z dálky již zaznívá zpěv Rudé armády – stará revoluční píseň Zamučen ťaželoj něvoljej. Oleg se písní loučí se svou zemí. Jsou předvedeni ostatní mladogvardějci, Ulja se vrhá k Olegovi a všichni společně naposledy zvolávají slávu Rudé armádě a Stalinovi. Zazní povel k palbě a vzápětí salva popravčí čety.

• HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 1244–1245.

• Mladá garda v databázi Archivu Národního divadla
• Árie Ulji Gromovové z 1. dějství Mladé gardy z archivu Ukrajinského rozhlasu^{[nedostupný zdroj]}. Zpívá Larysa Ostapenko, Symfonický orchestr Ukrajinského rozhlasu řídí Vadym Hnědaš, 1975.