Ministerstvo dopravy České republiky

MD z Letné, od severozápadu (pravé křídlo do „ulice“ Lodní mlýny). V pozadí Hilton Praha a Krejcárek

Ministerstvo dopravy České socialistické republiky bylo zřízeno v rámci federalizace Československa zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, z 8. ledna 1969. Tento kompetenční zákon nadále (v podstatně novelizovaném znění) vymezuje základní působnost ministerstva. Souběžně však zůstalo působit federální ministerstvo dopravy a tak bylo MD ČSR již k 1. lednu 1971 stejně jako ministerstvo pošt a telekomunikací zrušeno zákonem 147/1970 Sb.[3]

Obnoveno bylo až při rozdělení Československa zákonem 548/1992 Sb. z 8. prosince 1992.[4] Zákon 272/1996 Sb. z 11. října 1996 v rámci reorganizace znovuzvolené Klausovy vlády ministerstvo formálně zrušil a nově zřídil ministerstvo dopravy a spojů, když mu přidal do gesce telekomunikace a pošty od zanikajícího ministerstva hospodářství.[5] Od 1. ledna 2003, kdy působnost za spoje a telekomunikace přešla na nově založené Ministerstvo informatiky České republiky, byl název zjednodušen zpět na ministerstvo dopravy.[6]

Nejméně od roku 2012 přetrvávají snahy o sloučení ministerstva dopravy s ministerstvem průmyslu a obchodu do ministerstva hospodářství. S návrhem na sloučení přišla předsedkyně strany LIDEM a vicepremiérka Nečasovy vlády Karolína Peake v říjnu 2012 o odůvodněním, že činnost obou ministerstev jde ruku v ruce, přičemž úsporu odhadla na až sto milionů korun ročně, hlavně na podpůrných činnostech, jako je třeba účetnictví, personalistika, IT systémy. První náměstek ministra financí Ladislav Minčič (ODS) tehdy uvedl, že je to krok správným směrem, ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba (ODS) označil plán za „v této chvíli za víceméně nerealizovatelný“ a odmítl stanout v čele sloučeného ministerstva, ministr dopravy Pavel Dobeš uvedl, že „práce na sloučení těchto dvou ministerstev by opravdu nebyla v rámci týdnů ani měsíců, ale poměrně dlouhého časového období.“ Ministr bez portfeje Petr Mlsna mimo jiné toto sloučení navrhl v lednu 2013 v rámci balíčku úsporných opatření a vláda Petra Nečase 16. ledna 2013 návrh schválila s tím, že sloučení má přinést úsporu 8,6 miliard Kč a být provedeno do konce volebního období. Podle dřívějších informací se sloučené ministerstvo mělo vrátit k názvu „ministerstvo hospodářství“ a vést jej měl dosavadní ministr průmyslu a obchodu.[7][8][9] Dopravní expert Pavel Švagr o týden později publikoval článek s historickým exkurzem a celoevropským porovnáním, se závěrem, že agendy obou ministerstev nemají mnoho průsečíků, jediným hlavním společným jmenovatelem je stavebnictví, respektive dopravní stavebnictví, kde však nelze čekat synergický efekt plynoucí ze sloučení obou resortů, a rozsah působnosti obou resortů je natolik široký, že požadavek na samostatné řízení je určitě namístě. Připomenul, že 18stránkový návrh 1. etapy úsporných opatření neobsahoval žádný konkrétní postup, harmonogram nebo vyčíslené očekávané úspory ani žádnou analýzu potenciálních duplicit či průsečíků agend.[10]

Dvojitý ministr Havlíček (3. zleva) s Babišem a dalšími politiky ANO, červen 2020

K záměru se vrátil premiér Andrej Babiš (ANO 2011), když v pondělí 20. ledna 2020 navrhl odvolání ministra dopravy Vladimíra Kremlíka kvůli předražené zakázce na elektronické dálniční známky a současně navrhl vedením resortu dopravy trvale pověřit vicepremiéra, ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka, s čímž prezident Miloš Zeman souhlasil. Mluvčí Hospodářské komory Miroslav Diro vyjádřil obavu, zda v takto krátkém čase bude vůbec možné v jedné osobě dva resorty uřídit. Z dlouhodobého hlediska podle něj myšlenka sloučení ministerstev není úplně nesmyslná, ale k tomu je potřeba realizovat mnoho legislativních i procesně organizačních kroků. Výkonný ředitel Svazu dopravy ČR Petr Kašík připomenul nestabilitu resortu dopravy a časté střídání ministrů s tím, že další změna v čele tohoto resortu by byla katastrofou, a řekl, že Havlíček bohužel nemůže mít žádný čas hájení. Pokud by snad ke sloučení mělo dojít, nemůže se podle něj jednat pouze o sloučení vrcholných funkcí, ale o koncepční změnu rozhodovacích procesů včetně revize odborných agend. Generální tajemník Sdružení automobilových dopravců Česmad Bohemia Vojtěch Hromíř konstatoval, že by případné kroky k jejich slučování měly být dobře zváženy a případně zredukována současná agenda každého z nich. Programový ředitel Svazu moderní energetiky Martin Sedlák uvedl, že spojením dopravy a průmyslu může vzniknout zajímavý celek ministerstva infrastruktury.[11] Den poté, co premiér Babiš hovořil o spojení ministerstev průmyslu a obchodu, dopravy a pro místní rozvoj nebo ministerstva práce a sociálních věcí s ministerstvem zdravotnictví, sice potvrdil, že dvě ministerstva povede až do konce volebního období jeden ministr, ale zároveň řekl: „Nikdo nejde ta ministerstva slučovat, ale to řízení bude takto, a myslím, že je to dobře.“ Proti slučování ministerstev se mezitím postavila jak koaliční ČSSD, tak KSČM, na jejíž podpoře vláda stojí, přičemž předseda KSČM Vojtěch Filip řekl, že pověření Havlíčka vedením i ministerstva dopravy považuje za dočasné.[12] Prezident Zeman ve středu 22. ledna odvolal Kremlíka ke čtvrtku 23. ledna a pověřil Havlíčka řízením ministerstva (který už byl členem vlády, formálně se to neliší od běžného jmenování ministrů) s účinností od pátku 24. ledna,[13] kdy ho Babiš uvedl do funkce.[14]

Budova ministerstva dopravy stojí na adrese Praha 1-Nové Město, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12; tvoří samostatný blok o rozměrech zhruba 160×80 m (vedlejší adresy z ostatních stran jsou Stárkova 1222/3 zleva, Lodní mlýny 1222/2 a Klimentská 1222/27, kde je zadní služební vchod). Budova je zároveň sídlem ředitelství společnosti České dráhy, dále zde sídlí Ředitelství vodních cest České republiky a další menší podřízené organizace td.

Před postavením budovy působilo ministerstvo železnic na sedmi adresách, nejvíce úředníků v Dlážděné ulici, mnoho také v budově ČSD v Křižíkova ulice (Praha) ulici v Karlíně.[15]

Ministerstvo dopravy nad nábřežní navigací

Budova byla postavena v letech 1927–1932[15] (dle Památkového katalogu 1922–1933) pro československé ministerstvo železnic. Byla jednou ze tří státních reprezentativních budov, která nechala československá vláda postavit na novém nábřeží, které vzniklo zrušením vltavských ramen a ostrovů a demolicí vyhořelých Helmovských mlýnů na bývalém Petrském nábřeží (na levé straně s ní sousedí ministerstvo zemědělství, proti proudu za parčíkem a Revoluční ulicí je ministerstvo průmyslu a obchodu. Architektem budovy byl Antonín Engel, jehož návrh uspěl ve veřejné soutěži. Hlavním dodavatelem byla Českomoravská stavební společnost. Do provozu byla budova uvedena 1. července 1932.[15]

Monumentální neoklasicistní reprezentativní symetrická obdélníková budova má šestipatrový střed a třípatrová křídla. Hlavní průčelí se zdůrazněným vchodem je obráceno k nábřeží, dvě nárožní křídla po stranách od vchodu jsou předsunutá. Fasáda je členěna spíše vertikálně, především svislými pilíři mezi každým oknem, okna jsou malá, přísně čtvercová. Komplex se obtáčí kolem čtyř ústředních dvorů, z toho tři jsou otevřené a jeden tvoří uzavřené atrium se schodištěm, za hlavním vchodem z nábřeží.[15] Hala, členěná svazkovými pilíři, je shora nepřímo osvětlena matně proskleným kazetovým stropem, uplatňuje kombinaci ušlechtilých materiálů šedého kamene, zlatavé mosazi a bílého mramoru.[16] Původně měla budova 847 místností, 1770 dveří a 2470 oken. Telefonní ústřednu třidičového systému pro 650 účastníků dodala firma Elektrotechna. Postupné navyšování nákladů na okázalou stavbu vyvolalo v prvorepublikovém parlamentu několik interpelací, které vládu obviňovaly z mrhání veřejnými prostředky.[15]

Na sokl ministerstva byla použita světlá požárská žula, tmavá slezská žula byla použita na leštěný obklad pilířů a pilastrů ve dvoraně. Hořický pískovec (z Raimanova lomu u Hořic) byl ve velkém rozsahu použit na kvádrový a deskový obklad všech průčelí mimo severního. Šestnáct soch na atice severního průčelí je zhotoveno z tvrdého boháňského pískovce z východního okraje Hořického hřbetu, z téhož materiálu je i kvádrový a deskový obklad severního průčelí a rizalitů a většina architektonických článků. Portály a hlavní římsa jsou z bělavého, tvrdého a rovněž křídového pískovce královédvorského.[17] Na sokly v ministerstvu byl použit černý, bíle žilkovaný kosořský mramor. Zábradlí hlavního schodiště, ochoz, krby a lavice ve dvoraně a části dlažeb jsou z převážně bílého, hnědavě, zelenavě nebo růžově pruhovaného sněžníkovského mramoru z Velké Moravy. Z efektního černého lipovského mramoru jsou zárubně ve Slavnostní síni, sokly a části dlažeb. Na části dlažeb byl použit šedý lipovský mramor, bílý lipovský mramor pak na hlavice a patky pilířů ve dvoraně, obklady stupňů hlavního schodiště a části dlažeb. Na obklady dvorany a krbů byly použity dekorativní světle nebo tmavěji nahnědlé až narůžovělé odrůdy slovenského tuhárského mramoru.[18]

Atika rizalitů vrcholí čtyřmi alegorickými pískovcovými sochami Josefa Mařatky (Textilnictví, Obilnictví, Hutnictví, Hornictví), dvěma symbolickými sousošími od Josefa Pekárka a dvěma sousošími Ladislava Kofránka. Nároží jsou kryta čtyřmi mohutnými plastikami orlů, střední část střechy je v rozích završena čtyřmi okřídlenými koly.[16]

V budově jsou tři oběžné výtahy (páternostery) od Transporty Chrudim, původně jich bylo ještě více. Dva oběžné výtahy byly v ústřední části budovy u hlavního vchodu z nábřeží, jeden z nich však byl v 80. letech nahrazen obyčejným výtahem. Hlavní oběžný výtah byl vyroben roku 1982, má 7 stanic, od suterénu až po 5. patro, a 15 kabin. Další dva oběžné výtahy, vyrobené roku 1983, jsou situovány do Klimentské ulice. Jezdí mezi suterénem a třetím patrem (budova je pětipatrová), každý výtah má 12 kabinek.[15]

Ministerstvo nad západním portálem Těšnovského tunelu

V době socialismu v letech 1960–1990[15] byla budova sídlem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V budově byl i služební byt generálního tajemníka, proto byl Těšnovský tunel z roku 1980, který ukrývá pobřežní komunikace před budovou do podzemí, neoficiálně přezdíván „Husákovo ticho“. V Husákově době byl také u budovy vybudován protiletecký kryt; do roku 2002 byl plně funkční, pří povodni roku 2002 však bylo vybavení zničeno.[19]

V říjnu 2013 se v budově konal první den otevřených dveří.[19]

Budova je od roku 1975 zapsána jako kulturní památka, pod rejstříkovým číslem 40920/1-1766.[20]