Působnost

1. Věcná – podle vymezení předmětu právní úpravy.
2. Časová neboli účinnost vyjadřuje čas, v němž má právní norma zavazovat. Každé objektivní právo by mělo mít účinky jen do budoucna (opak je v zásadě nežádoucí retroaktivita) a obvykle na dobu neurčitou. Účinný nemůže být právní předpis, který by nebyl zároveň platný, tj. neexistoval. Právní předpis začíná existovat (platit) svým vyhlášením, v ČR dnem rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů. Poté nastává vacatio legis (legisvakance), která slouží k tomu, aby se adresáti právního předpisu (tj. osoby v jeho osobní působnosti) seznámili s jeho obsahem tak, aby okamžitě od nabytí účinnosti mohli podle něj postupovat. Počátek účinnosti je většinou vyjádřen v závěrečných ustanoveních. Není-li, stanoví zákon o Sbírce zákonů, že právní předpis vyhlašovaný ve Sbírce zákonů nabývá účinnosti začátkem 15. dne po jeho vyhlášení. Ostatní právní předpisy nabývají účinnosti okamžikem platnosti, není-li jejich účinnost výslovně odložena. Účinnost nelze zrušit, lze ji jen pozastavit, čemuž se říká sistace. Někdy předpis vyjde z užívání (stane se obsoletním). Zrušením předpisu (derogace nebo abrogace) zaniká jeho platnost. Ani zrušení předpisu nemůže mít zpětné účinky, působí jen do budoucna (ex nunc).
3. Prostorová (územní) – ohraničuje působnost právního předpisu místně. V zásadě žádný suverén nemůže rozšířit působnost svých předpisů mimo území, nad nímž vykonává svrchovanou moc (zásada teritoriality). Stát nemá povinnost uznávat cizí právní jednání, pokud ho k tomu neváže mezinárodní právo. V praxi je tak uznáváno veškeré cizí právní jednání, s výhradou veřejného pořádku.
4. Osobní stanoví, nad kterými osobami může stát vykonávat svou působnosti. Podle zásady teritoriality nad všemi osobami, které se nacházejí na jeho území. Vynětí z osobní působnosti je exempce. Procesní exempce, např. diplomatická a poslanecká, se nazývá imunita (nedotknutelnost).

Mezinárodní právo ale též uznává, že suverén má pravomoc nad svými občany na celém světě (zásada personality). To v anglosaském právu nebylo příliš běžné, ale v poslední době se používání této zásady rozšiřuje, např. ve vztahu ke korupci. Konflikt zásady teritoriality a personality řeší mezinárodní smlouvy. Dále je stát oprávněn stíhat cizince, kteří se v cizině dopustili poškozování jeho zájmů. A nakonec zásady mezinárodní zdvořilosti velí stíhat zločiny cizinců, jichž se dopustili v cizině, pokud jsou zločiny podle mezinárodního práva obyčejového, např. vražda, loupež či penězokazectví (zásada universality). Sem nespadá většina politických zločinů, např. vlastizrada.

Vztahuje se na občany ČR na českém území, trestné činy uvedené v trestním zákoně a exteritoriální místa jako např. lodě nebo letadla s českou vlajkou.

Vztahuje se na cizince na cizím území. Viz § 9 trestního zákoníku.