Michael Wolf (fotograf)

Wolf začal vlastní fotografickou volnou tvorbu s řadou nazvanou Bastard Chairs, malé židle, které Číňané opakovaně opravují, používajíce materiály, které jsou k dispozici.[9][10] Wolf prohlásil, že ho policie během fotografování seriálu dvakrát zadržela, jestli „neudělal něco, co bylo pro čínský stát škodlivé“.[11] Fotografie ze seriálu byly publikovány v roce 2002 s názvem Sitting in China.[9] Ačkoli Wolf nazval židli bastard „velkým symbolem čínské hbitosti a vynalézavosti“ a kniha získala na Západě pozitivní recenze, někteří Číňané se domnívali, že fotografie z Číny jsou „zaostalé“.[10][12][13]

V návaznosti na cyklus China: Factory of the World, Wolf vytvořil instalaci s názvem Real Toy Story.[14] Skládala se z 20 000 hraček vyrobených v Číně a zakoupených v Kalifornii připevněných magnety ke stěnám galerie, spolu s fotografiemi pracovníků vyrábějících hračky.[9][14]

V této sérii Wolf fotografoval vysoké budovy v Hongkongu způsobem, který je vylíčil jako „abstrakce, nikdy nekončího se opakování architektonických vzorů.“[15] Fotografie vyloučily nebe a zemi, čímž zdůraznily vertikální linie budov.[16] Snímky byly porovnány s obrázky Andrease Gurského a Candidy Höferové.[17]

První kniha obsahující obrazy ze série, Hong Kong: Front Door/ Back Door byla vydána v roce 2005.[16][18] Jedna recenze zaznamenala „zastoupení přeplněného města vyprázdněného lidskou přítomností“ a chválila „vizuální inteligenci Wolfových fotografií“.[18] Díl Outside Wolfovy dvoudílné knihy z roku 2009 Hong Kong Inside Outside obsahoval rozsáhlejší výběr fotografií z této série.[16]

V roce 2006 pořídil Wolf fotografie obyvatel ve svých bytech v budově v nejstarším komplexu bytového domu v Hongkongu, Shek Kip Mei Estate, který měl být zničen.[19] Použil širokoúhlý objektiv, aby ukázal co nejvíce z interiéru pokoje.[20] Každý pokoj měl velikost přibližně 9,3 m² (100 stop²) a vystavil fotografie stovky pokojů, což vedlo k názvu 100x100.[19] V rozhovoru Wolf přirovnal seriál k vědeckému projektu, „průzkum využití omezeného prostoru.“[11] Svazek Inside Wolfovy dvoudílné knihy Hong Kong Inside Outside 2009 obsahuje kompletní fotografie z této série.[16][20]

Mezi roky 2005 a 2007, Wolf fotografoval malíře v Shenzhen, Čína, který reprodukoval slavná umělecká díla jako například Slunečnice od Vincenta van Gogha.[21] Každý portrét se skládal z „kopírujícího umělce“ spolu s příkladem kopírovaného díla.[21] Popisek uváděl „špinavé uličky a nároží.“[22] Jeden recenzent napsal, že obrázky „dokumentují intimní kulturní a ekonomické aspekty globalizace, i když zaznamenávají a komplikují kritická dilema o pravosti a neekonomických hodnotách umění“.[23] Série byla otisknuta v jeho knize Real Fake Art, která vyšla v roce 2011.

Sérii pořídil v centru Chicaga na začátku roku 2006 aby „kombinoval neosobní městské prostředí primárně za soumraku nebo v noci s detaily obyvatelů budov“ se stal výchozí myšlenkou pro knihu z roku 2008 Transparent City.[24] Fotografie byly pořízeny ze střech za soumraku s dlouhým teleobjektivem.[25] Podobně jako v sérii Architecture of Density, fotografie exteriéru vyloučily horizont a oblohu, takže hlavními tématy zůstaly okna budov.[25] V jednom rozhovoru Wolf řekl, že přišel na myšlenku zobrazovat detailní záběry lidí v oknech poté, co si všiml, jak mu při fotografování jeden muž dává prstem vulgární gesto.[26] V dalším rozhovoru Wolf citoval umělecké dílo Edwarda Hoppera jako inspiraci pro seriál z důvodu jeho voyeuristické povahy a začlenění architektonických detailů.[25]

V rozhovoru Wolf řekl, že fotografování v Chicagu ho přesvědčila, aby přešel z filmu na digitální. „Většinu mé první velké série Architecture of Density jsem fotografoval na analogovou fotografickou kamerou 4x5,“ řekl. „Ale když přišlo na fotografování Chicaga – což je velmi větrné město – větší poryv větru by rozhýbal stativ a já měl podezření, že mnoho mých fotografií bude zničeno.“ Pořízení digitálního snímku Wolfovi umožňovalo kontrolovat jednotlivé náhledy a zaručit preciznost, kterou potřeboval. „Na mých fotografiích není nic náhodného,“ dodal ve stejném rozhovoru.[27]

Články o knize spojily fotografie s filmem Zadní okno Alfreda Hitchcocka.[15][28][29] Jeden recenzent popsal knihu jako „děsivou“, což způsobilo pocit „odlehlosti“.[25] Série byla kontroverzní, protože někteří lidé cítili, že oříznuté a zvětšené fotografie lidí v budovách představovaly narušení soukromí.[24] V roce 2010 byla série vybrána do soutěže Prix Pictet.[30]

V knize Tokyo Compression v roce 2010 představil Wolf portréty japonských lidí uvnitř přeplněných vlaků metra v Tokiu, kteří byli tlačeni proti oknu.[31][32] Výrazy dojíždějících byly charakterizovány v jednom přehledu jako „traumatizované“ a „žalostné“.[32] Wolf uvedl, že někteří lidé zavírali oči nebo skrývali své tváře rukama, když si všimli, že jsou fotografováni.[32]

Jeden recenzent došel k závěru, že Wolfovy cykly Architecture of Density, Transparent City a Tokyo Compression představovaly postup od dlouhého záběru k detailu.[17] Wolf vyhrál první cenu v kategorii Všední život na soutěži World Press Photo 2009 za svou sérii Tokyo Compression.[33] Fotograf Martin Parr vybral knihu z roku 2010 jako jednu z třiceti nejvlivnějších fotoknih publikovaných v letech 2001 až 2010.[34]

Tokyo Compression byla součástí tématu Metropolis, City Life v městském věku, Noorderlicht Photofestival v roce 2011. Jeden z Wolfových obrázků byl použit pro plakát, obal katalogu a veškerý mediální materiál výstavy.[35]

V několika sériích, například v Paris Street View, Manhattan Street View, a A Series of Unfortunate Events, si Wolf pořídil fotografie z Google Street View scén na obrazovce svého počítače.[15][36][37] Wolf porovnal svůj způsob hledání zajímavých scén online s prací pouličního fotografa chodícího po městě.[15] Nazval svou sérii Street View „prohlášení o umění“.[38]

Fotografie Street View byly charakterizovány pixelací a obrazovým šumem, které byly porovnány s technikami, které ve svém umění používali Roy Lichtenstein nebo Andy Warhol.[15] Práce vedla k diskusi o tom, jak automaticky pořízené snímky služby Google Street View ovlivnily koncept „rozhodujícího okamžiku“ Henriho Cartiera-Bressona. Fotografie však údajně obsahovaly „nějaké tajemství“ v tom, že byly „těžko interpretovatelné“.[15][17] Některé z Wolfových fotografií se podobají uznávaným klasikům fotografie, jako je například fotografie Milenci před radnicí od Francouze Roberta Doisneaua.[15]

Wolf získal čestné uznání v kategorii každodenní život v soutěži World Press Photo v roce 2011 za cyklus A Series of Unfortunate Events work.[39] Wolf předpokládal, že výsledek bude kontroverzní, protože někteří lidé si myslí, že přivlastnění obrazovek Google Street View nepatří do fotožurnalistiky.[40]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Michael Wolf (photographer) na anglické Wikipedii.

• Tomáš Pospěch

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Michael Wolf na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky autora
• Casper, Jim. Michael Wolf: Architecture of Density (audio interview and photographs of the artist). LensCulture, volume 3, February 2005 – April 2005.
• Brook, Pete. Google’s Mapping Tools Spawn New Breed of Art Projects. Wired Raw File blog, August 15, 2011.