Michael Matscheko

Působil jako továrník ve Vídni.[1]

Byl synem vysokého úředníka (dvorního rady[3]) ministerstva zahraničí a bratrem spisovatelky Niny Hoffmannové. Studoval chemii na polytechnice ve Vídni. Účastnil se revoluce ve Vídni roku 1848 a jako poručík bojoval v jednotkách generála Józefa Bema na straně uherských revolucionářů v Sedmihradsku. Po porážce revoluce uprchl do Turecka, do Vídně se vrátil později těžce nemocen. V roce 1850 se vrátil ke studiu chemie. V prosinci 1851 byl zatčen, ale po devíti měsících zproštěn viny. Působil jako chemik v továrně na svíčky a mýdlo. V roce 1855 založil v Krakově továrnu, která ale neprosperovala. V roce 1866 se vrátil do Vídně a po dvacet let byl ředitelem zdejší Wagenmannovy chemické továrny. Zaregistroval si řadu patentů a vynálezů, zejména v oblasti zpracování tuků. V roce 1867 také provedl první destilaci surové ropy z Haliče a Rumunska v Rakousku. Později převzal od bratra Josefa továrnu na umělý kámen (firma Matscheko & Schredl) a podílel se na podnikání v těžbě uhlí a ropy.[2]

Roku 1879 se spolu s Wilhelmem Exnerem zasloužil o vznik vídeňského institutu Technologisches Gewerbemuseum. Byl funkcionářem dolnorakouského Spolku inženýrů a architektů a dolnorakouského živnostenského spolku, jehož prezidentem byl v letech 1877–1880 a 1887–1893.[2] V této funkci se koncem 70. let angažoval v prosazování zavádění ochranných cel. Byl prezidentem výboru pro přípravu živnostenské výstavy roku 1880.[3]

Byl také aktivní v politice. Zasedal jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil ve volbách roku 1879 za kurii měst v Dolních Rakousích, obvod Vídeň, IV. okres. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1885.[4] Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako Michael Matscheko, majitel realit, bytem Vídeň.[5]

Po volbách roku 1879 se uvádí jako ústavověrný poslanec.[6] Na Říšské radě se v říjnu 1879 zmiňuje jako člen staroněmeckého Klubu liberálů (Club der Liberalen).[7] Od roku 1881 byl členem klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných politických proudů).[8] Za tento klub uspěl i ve volbách roku 1885.[9] Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub.[10] V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice.[11] Kandidoval i ve volbách roku 1891, ale porazil ho kandidát antisemitů Wilhelm Philipp Hauck.[3]

Za zásluhy mu byl udělen Řád železné koruny a Řád Františka Josefa.[3]

Zemřel v lednu 1897.[3]