Medosavka hlučná

Dospělá medosavka hlučná z Tasmánie

Anglický ornitolog John Latham popsal medosavku hlučnou v roce 1801 ve své práci Supplementum Indicis Ornithologici, sive Systematis Ornithologiae, a to hned jako čtyři samostatné druhy: Merops garrulus, Gracula melanocephala, Merops cucullatus a Merops albifrons.[2][3] John Gould ve svém díle Handbook to the Birds of Australia (1865) pak druh Merops garrulus klasifikoval pod názvem Myzantha garrula.[4] Na začátku 20. století se mezi australskými ornitology začalo používat označení Manorina melanocephala, které se používá i v současnosti.[5]

Druhový název melanocephala pochází ze starořeckých slov melas, černý, a kephale, hlava.

Bývají popisovány čtyři poddruhy: tři kontinentální a jeden tasmánský. M. m. titaniota obývá poloostrov York v Queenslandu, M. m. lepidota střední Queensland a vnitrozemí Nového Jižního Walesu a nominátní M. m. melanocephala zase jihovýchodní Nový Jižní Wales, Victorii a jih Jižní Austrálie. Mezi těmito oblastmi se nacházejí přechodové zóny, kde se jednotlivé populace mísí.[6]

Medosavka hlučná je jedním ze čtyř zástupců rodu Manorina, který je řazen pod početnou čeleď kystráčkovitých (Meliphagidae). Do stejného rodu patří i druhy medosavka černouchá (Manorina melanotis), medosavka australská (Manorina flavigula) a medosavka zvonkohlasá (Manorina melanophrys). Jedním z jejich nejvýraznějších společných znaků je žluté okolí očí.

Dospělý jedinec při krmení

Medosavky hlučné jsou endemické pro jihovýchodní Austrálii. Tito nemigrující[7] ptáci obývají oblast od severního Queenslandu přes Nový Jižní Wales až k Jižní Austrálii a východní Tasmánii. Jejich rozsah se od počátku 90. let 20. století značně rozrostl a stejně tak se výrazně zvýšila populace.[8] Protože jsou silně teritoriální, způsobují snížení populací ostatních druhů ptactva.[9]

Vyhledávají suché a otevřené eukalyptové lesy, nejlépe bez nižšího porostu (keřů apod.). V jejich přirozeném prostředí dominují akácie (Acacia cambagei, Acacia harpophylla), eremofily, různé druhy blahovičníků (Eucalyptus camaldulensis, Eucalyptus ochrophloia), sandarakovce nebo korymbie Corymbia maculata. Medosavky hlučné se nevyhýbají ani bažinatým lesům, které jsou v záplavových oblastech, a oblastem s netypičtějšími druhy, například jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) nebo vrba (Salix).

Přizpůsobují se i činnosti člověka: obývají biotopy ovládané lidmi a vytlačují z nich menší druhy ptáků.[10] Studie provedená v Novém Jižním Walesu ukázala, že utlačované druhy jsou především pávíci (Rhipidura), pištci (Pachycephala) a muchálci černopláštíkoví (Myiagra inquieta).[11]

Jejich tělo je dlouhé 24–28 cm, rozpětí křídel se pohybuje mezi 36 a 45 cm. Váží 70–80 g. Vzhled samců, samic i mladých je velmi podobný: většina těla je šedá, břicho bílé, křídla a vršek hlavy tmavě šedý. Mohou mít i olivově zbarvený pruh peří na vrchní straně křídel. Nohy a zobák jsou oranžovo-žluté. Mladí jedinci bývají o něco světlejší, než dospělci. Okolí očí mají spíše šedožluté, tedy ne tak jasné, jako dospělí.[12]

Medosavky hlučné odpovídají Bergmannovu pravidlu, které říká, že jedinci žijící ve studenějších oblastech bývají větší, než ti, kteří obývají teplá místa.[6] Jednotlivé poddruhy se liší ale i ve zbarvení, například ptáci z Queenslandu prakticky nemají patrné olivově zbarvené peří na křídlech. Tasmánský poddruh má zase menší rozpětí křídel než ten nominátní.[13]

Jak již druhové označení naznačuje, tito ptáci jsou poměrně hluční. Mají široký repertoár zvuků, od krátkého a pronikavého cvrlikání až po poplašné vysokofrekvenční hvízdání. To používají v případě narušení teritoria dravci, jako jsou flétňáci stračí (Strepera graculina), australští (Gymnorhina tibicen) nebo rarozi proměnliví (Falco berigora). Využívají i komunikační zvuky, například pokud se samice blíží k hnízdu.[14] Agresi při setkání s cizinci projevují i klapáním zobáku.[15]

Medosavky hlučné obývají velkou plochu a dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jsou řazeny mezi málo dotčené druhy. Jejich početná populace spíše představuje hrozbu pro jiné druhy, a to nejen pro ptactvo: zničené listy mohou vést k úhynu rostlin.[26] Při obnově některých poškozených přírodních oblastí navíc bývají využity blahovičníky, které rychle rostou. Právě ty jsou ideální pro populaci medosavek a jejich počty jsou tak neúmyslně navyšovány i lidmi.[27][28] Jako možné řešení se nabízelo přemístění skupin, ale ukázalo se, že ptáci se na novém území neusídlí a po čase se vrátí zpátky nebo si vyhledají jiné hejno stejného druhu. Dva ze studovaných jedinců cestovali celých 18 km, aby se dostali zpět na staré místo.[29]