Martin Kukučín

Narodil se v sedlácké rodině jako syn Jána Bencúra Juriša a Zuzany Bencúrové, rozené Paškové. Měl dva bratry a jednu sestru. Vzdělání získal na slovenském gymnáziu v Revúci, Martině a v Banské Bystrici, gymnázium navštěvoval v Kežmarku a dokončil v Šoproni. Chtěl se přihlásit na teologickou fakultu v Bratislavě, ale kvůli protislovenské atmosféře, která na fakultě vládla, se nakonec rozhodl pro studium na lékařské fakultě v Praze. Po ukončení školy a absolvování praxe v Bratislavě, Innsbrucku a ve Vídni se neúspěšně pokoušel o zaměstnání na Slovensku, proto se přihlásil na souběh a v roce 1893 dostal místo obecního lékaře v obci Selca na ostrově Brač (dnešní Chorvatsko). Spolu s lékařskou ordinací si zde zřídil i lékárnu a stal se aktivním členem a později (v roce 1904) i předsedou čtenářského a kulturního spolku „Hrvatski Sastanak“. V letech 1896-1897 se pokusil vrátit na Slovensko, ale ani tento pokus se mu nevydařil.

V roce 1904 se oženil s Pericou Didolićovou. V roku 1908 odjeli do Jižní Ameriky, kde se usadili v Punta Arenas v Chile, v místě, kde se usadilo mnoho chorvatských vystěhovalců. V letech 1922-1924 žil opět na Slovensku, v letech 1924-1925 zase většinou v Chorvatsku. V roce 1925 se ještě jednou vrátil nakrátko do Jižní Ameriky, aby uspořádal svoje majetkové záležitosti, a na jaře 1926 se definitivně vrátil i se svojí nemocnou manželkou do lázní Lipik v Jugoslávii, kde nakonec i v nedaleké nemocnici zemřel. Pochován byl dočasně v Záhřebu, v roce 1928 byly jeho tělesné ostatky převezeny do Martina na slovenský Národní hřbitov, kde ho pochovali dne 29. října 1928.

Svoji literární tvorbu zahájil v roce 1883 povídkou „Na hradskej ceste“. Zpočátku se věnoval hlavně psaní povídek a novel, ve kterých se vracel do svého mládí a ke svým prvním zaměstnáním, kromě toho ovšem též téměř fotograficky podává obraz vesnického života a sedláckého smýšlení. Svým dílem „Dom v stráni“ založil tradici venkovského románu. V začátcích tvorby byla pro jeho díla charakteristická groteskně humoristická stylizace příběhů, nicméně po roce 1918 jsou jeho díla naplněna spíše tragicko-nostalgickými a existencionálními starostmi o osud vlastního národa a lidstva. Pro Kukučínovo dílo je charakteristická víra v člověka - i když se Martin Kukučín často směje obyčejnému člověku či kritizuje společenské poměry, stále věří v možnost nápravy svých postav.