Marcel Marceau

Narodil se ve Štrasburku do židovské rodiny a jeho rodiči byli Charles Mangel a Ann, rozená Werzberg.[1] Otec byl povoláním židovský řezník (šochet). Když byly Marcelu Mangelovi čtyři roky, přestěhoval se s rodinou do města Lille, ale později se do Štrasburku vrátili.[2] V době, kdy Francie vstoupila do druhé světové války, uprchl jako šestnáctiletý s rodinou do Limoges.[2] V 1944 byl jeho otec chycen a deportován do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde zahynul. Jeho matka holokaust přežila.

Během války spolu s bratrem Alainem přijali příjmení Marceu, s odkazem na generála François Séverin Marceaua z dob velké francouzské revoluce.[2][3] V Limoges se oba bratři přidali k francouzskému odboji, v jehož řadách zachraňovali děti před rasovými zákony a koncentračními tábory (Marcel Marceu pomáhal pašovat židovské děti do Švýcarska),[4] a po osvobození Paříže se dal k francouzské armádě.[2] Díky perfektní znalosti angličtiny se stal styčným důstojníkem armády generála George Pattona.[2][5] Pantomimu poprvé použil, když se snažil udržet děti, pašované do Švýcarska, v klidu.[6]

Koncem války bojoval v Ardenách. Roku 1946 byl demobilizován[2] a vrátil se do Dullinova divadla, kde spolupracoval s Decrouxem i Barraultem, pod jehož vedením vystoupil v prvních pantomimách. O rok později se osamostatnil, založil si vlastní soubor a tvoří si svého jedinečného Bipa.

Příběh pantomimy, V. Veber, 2006, HAMU

„Výrobce masek vyrábí masky. Klade si je na tvář, zkouší je. Masky jsou veselé i smutné, groteskní i karikaturní. Těší se z nich. Zkouší poslední. Má ji na tváři, chce ji sundat, ale nemůže. Zkouší nožem, ale nůž, jakoby se vzpíral. Jde k zrcadlu. Vidí blázna. Nejstrašnější ze všech masek je teď jeho tváří. A bláznova maska se teď hloupě směje. - Celé tělo začne proti ní bojovat, odmítá se jí poddat. - Jsme svědky zoufalého boje proti muži s rozšklebenou tváří s přilnuvší maskou, která v tuto chvíli je děsivým kontrastem jeho skutečného duševního i fyzického stavu. - Nakonec masku strhne a pod ní se zjevuje tvář moudrého, vyčerpaného a chápavého člověka, tvář zkřivená utrpením. - Ale není to tvář, co kdysi, všechno se změnilo: výrobce masek poznal tragikomedii života.“

L'École internationale de mimodrame de Paris Marcel Marceau

Koncem padesátých let se rozhodl, že založí vlastní školu mimů. Bylo to v době, kdy byl přesvědčen o velké budoucnosti pantomimy. Vysnil si alespoň jedno mimické divadlo v každém větším městě. Škola funguje dodnes (i po smrti M. Marceaua) a studenti se v ní učí všemožné techniky akrobacie, tance, šermu, žonglování, dramatické umění jak mimické, tak i verbální. Škola se stala natolik prestižní, že mít diplom z vystudování znamená možnost vystupovat v souboru M. Marceaua a možnost a výbornou průpravu k vyučování pantomimy ve své zemi.