Manga

Vyprávění příběhů skrze obrazy se v Japonsku začalo používat v období Nara (710–794 n.l.), společně s rozmachem štočkového tisku. Tyto obrazy neobsahovaly text, ani nevyprávěly ucelený příběh, sloužily pouze jako pomůcka vypravěčům a buddhistickým mnichům při vyprávění příběhů. S pozdějšími díly a moderní mangou mají společný jen směr čtení – zprava doleva.[6][13]

Podle některých zdrojů se historie moderní mangy datuje do 11. až 13. století. Z této doby pochází přibližně 1200 svitků, známých jako Čoju džinbucu giga emaki, které údajně nakreslil buddhistický mnich Toba Sódžó (1054–1140).[3][13] Svitky vyobrazují zvířata a lidi v humorných situacích, zachovávají směr čtení zprava doleva a také nevyprávějí ucelený příběh.

Styl kresby Šódžových svitků ovlivnil pozdější karikaturisty a umělce v období Edo (1603 až 1867), kteří vydávali ilustrované knihy nazývané toba-e (japonsky 鳥羽絵). Obsahem knih toba-e byly krátké příběhy vyobrazující zvířata imitující lidskou činnost. Dalším velmi výrazným žánrem té doby bylo ukijo-e (japonsky 浮世絵) neboli obrazy z plovoucího světa. Mezi oblíbené náměty ukijo-e patřily krásné ženy, zápasníci sumó, historické scenérie a pověsti, zvířata a příroda a mnohdy i erotické scény.[13]

Podle některých zdrojů, například Frederik a Petersen, se po druhé světové válce moderní manga vyvinula z toba-e a ukijo-e.[6][13] Jiní však tato díla za přímé předchůdce mangy nepovažují.[4]

Slovo manga se v Japonském jazyce začalo objevovat až koncem období Eda. Poprvé jej použil Santó Kjóden (1761–1816) v díle Šidži no jukikai a později jej zpopularizoval umělec Kacušika Hokusai (1760–1849).[2] Ten v letech 1814 až 1849 vydal své 13svazkové dílo (po jeho smrti pak vyšly ještě další dva svazky) Hokusai manga, které podle některých zdrojů ovlivnilo styl kresby a humoru pozdějších děl.[14] Hokusai manga nevypráví ucelený příběh, ale mělo sloužit jako reference pro Hokusaiovy žáky a pozdější umělce.[13]

Z konce období Eda pocházejí i první kreslené erotické a komické příběhy. Mezi známější a v té době populárnější erotická díla patří například Fúrjú enšoku Maneemon od Suzuki Harunobu (1724–1770). Hlavní hrdina příběhu, Maneemon, dokázal zmenšit svou výšku a mohl tak sledovat sexuální hrátky cizích lidí. Jednotlivé scény příběhu byly propracované, často přes celou jednu nebo dvě strany a navzájem mezi sebou navazovaly jen nepřímo.

Kjóden, Hanurobu a další autoři publikovali svá díla na pokračování v knihách nazývaných kibjóši (neboli žluté knihy, podle barvy inkoustu, kterým byla často tištěna obálka knihy).[13] V polovině 19. století však kibjóši vlivem cenzury ze strany státu úplně vymizely, a proto jej někteří také nepovažují za přímé předky mangy.[2] Za opravdový vznik mangy se považuje až období před a po druhé světové válce.

Před válkou, na konci 19. a začátku 20. století vycházely levné časopisy pro děti, které obsahovaly jednoduché kreslené příběhy. Později se tato periodika zaměřila na užší skupiny čtenářů. Především kvůli rozdělení škol na dívčí a chlapecké začaly vznikat tituly určené pro chlapce a dívky. První výhradně dívčí časopis vyšel v roce 1902 a jmenoval se Šódžo sekai (což znamená Svět děvčat).[15]

• 
  Část svitku Čoju džinbucu giga emaki vyobrazující zápasící žabáky v sumó.
• 
  Japonský dřevoryt Utagawy Kunijošiho z konce 19. století.
• 
  Ukázka z díla Hokusai manga od Kacušiky Hokusaie.
• 
  Kanagawa-Oki Nami-Ura od Kacušiky Hokusaie ve stylu ukijo-e.
• 
  Scéna z díla Fúrjú enšoku Maneemon od Suzuki Harunobu.

Muzeum mangy věnované Osamu Tezukovi ve městě Takarazuka, Japonsko

Větší popularitu a vývoj však manga zaznamenala až v době okupace Japonska po druhé světové válce. Tehdy se měnila japonská ekonomika i politická situace. Na veškeré nově vznikající díla se vztahovala přísná cenzura, která zakazovala jakákoliv válečná témata. I přes takto nepříznivou situaci začaly vznikat nové časopisy pro děti, ve kterých se objevovaly jednoduché kreslené příběhy. Tyto časopisy se tiskly na levný papír a titulní stránky byly jasně červené, proto se jim říkalo akahon (doslova červená kniha).[2][15]

Asi nejvýznamnějším umělcem té doby byl Osamu Tezuka. Jeho práce výrazně ovlivnila styl kresby tehdejších umělců a některé prvky se v manze objevují i dnes. Do té doby se jednotlivé ilustrace kreslily bez perspektivy, z pohledu třetí osoby a úhel, pod jakým čtenář pozoroval obraz se neměnil. Až Tezuka, který se inspiroval ve filmu a především v Disneyho animacích, začal využívat moderních vypravěčských postupů a aktivní práci s „kamerou“.[15] Jeho první dílo, které se výrazněji proslavilo, vyšlo v roce 1947 pod názvem Šin Takaradžima (česky Nový ostrov pokladů) a později pak Tecuwan Atomu (japonsky 鉄腕アトム), na západě známý jako Astro Boy. Další významnou kreslířkou byla Mačiko Hasegawa, známá svou sérií Sazae-san, která poprvé vyšla v roce 1946 a vychází dodnes.[2]

V padesátých letech začala manga získávat na popularitě a trh s komiksovými příběhy se začal rozšiřovat. První generace mladých čtenářů mangy začaly dospívat, ale na rozdíl od svých předchůdců komiksové příběhy četli i nadále.[2][16] Začaly tak vznikat první příběhy pro starší děti a posléze i pro dospělé. Mnoho umělců a autorů také navázalo na úspěšný Tezukův styl a následně jej zdokonalovali.[2] S příchodem starších čtenářů se začaly vyvíjet i nové žánry a příběhy se stávaly složitější a delší. Jednotlivé příběhy se proto začaly více zaměřovat na užší skupiny čtenářů. Z této doby pochází i dva hlavní směry – šónen, zaměřen svým obsahem na chlapce, a šódžo, určen primárně pro dívky.[6][15] Až do roku 1969 však dívčí šódžo mangy nezískaly na popularitě. Většina tvůrců a umělců byli muži, kteří svými příběhy nedokázali mladé dívky a ženy zaujmout. Až v roce 1969 vznikla skupina Nidžújonen Gumi (česky Skupina roku 24; většina autorek se narodila v roce 24 období Šówa, tedy v roce 1949), ve které působily mladé autorky, jež se zaměřily se na žánr šódžo.[15]

V následujícím období (od počátku 70. let dodnes) si žánr šódžo vyvinul vlastní unikátní vzhled i podžánry. Mezi ty patří například šódžo manga zaměřená na dospělé ženy – džosei (japonsky 女性), často nazývaná redísu (japonsky レディース) či redikomi (japonsky レディコミ). Dalším příkladem podžánru šódžo jsou například mahó šódžo (japonsky 魔法少女), neboli čarodějné dívky, ve kterých jsou hlavní hrdinky obdařeny magickou silou. Manga zaměřená na chlapce a muže se vyvíjela podobně. Příběhy označené jako šónen se zaměřily na mladé chlapce, většinou do 18 let, zatímco seinen mangy byly určeny pro dospělé muže. Tyto podžánry šónen mangy často zobrazovaly příběhy superhrdinů, akční, humorné i hororové příběhy, později i mírně explicitní témata.

V pořadí již 69. Comic Market proběhl v roce 2002

Další vývoj trhu s mangou v Japonsku proběhl s rozšířením levného a dostupného tisku v 70. letech 20. století. Začala tak vznikat malá, nezávislá vydavatelství, která umožnila amatérům publikovat jejich tvorbu. Té se později začalo říkat dódžinši a v počátcích se jednalo o původní autorskou tvorbu. Zatímco velká nakladatelství zaměřená na mainstream vydávala známé příběhy, tento nový trh s amatérskou tvorbou obsahoval velké množství experimentů a nových žánrů.[17]

Obrovský zájem o dódžinši dal v roce 1975 vzniknout setkání (conu) známé jako Comic Market, kde se každoročně schází skupiny amatérů i jednotlivců publikující mangu. Toto setkání se stalo místem pro prodej a šíření dódžinši a během následujících 10 let se rozrostlo co do počtu autorů i návštěvníků. Největší boom nastal v letech 1986 až 1992, kdy se Comic Market začal pořádat dvakrát do roka a stal se tak největší akcí svého druhu (v roce 2000 proběhl již 58. Comiket a během dvou dní jej navštívilo více než 800 000 návštěvníků).[18][19] Vznikly také nové časopisy zaměřující se na amatérskou tvorbu (např. v 70. letech June či Manga kissatengai a později v 80. letech Puff nebo Comic Box) a také malé společnosti, které vydávaly dódžinši.[17]

Amatérská tvorba byla oproti mainstreamovému trhu zvláštní také velkým množstvím dívčí mangy. Zatímco hlavní směr se soustředil z větší části na šónen (v roce 1993 se jednalo až o 78 % veškerých titulů), na Comic Marketu bylo kolem roku 1989 více než 80 % autorek tvořících dívčí šódžo mangu.[17][19]

V muzeu mangy v Kjótu se nachází i první manga časopisy z konce 19. a začátku 20. století.

První periodikum, které můžeme považovat za předchůdce dnešních manga časopisů, vyšlo již v roce 1874 pod názvem Ešinbun Nipponči. Autoři Kanagaki Robun a Kawanabe Kjosai se inspirovali britským časopisem Japan Punch, který vydával Charles Wargman. Tento magazín obsahoval velmi jednoduché kresby, zato se dotýkal velmi kontroverzních témat. Z toho důvodu se příliš nerozšířil a po třetím vydání zaniknul.[32] Na tento časopis pak o dva roky později, v roce 1877, navázal Marumaru Šinbun a v roce 1879 pak Garakuta Činpo. První šónen magazín začal vydávat v roce 1895 Iwaja Sazanami. Toto periodikum pro mladé chlapce bylo výrazně zaměřeno na první čínsko-japonskou válku, často zde byly informace z fronty a úspěchy japonské armády.[33] Tento časopis přestal vycházet záhy po skončení války.

Velké množství nových periodik začalo vycházet až o deset let později, tedy v roce 1905 (během rusko-japonské války).[34] Tehdy se objevily i první časopisy zaměřené na dívky (šódžo sekai), nebo na menší děti (Šónen Pakku).[35] Další tituly, zaměřené na různé skupiny čtenářů vznikaly a zanikaly velkou rychlostí. Mezi ně patří např. Poten (1908, vyšlo jediné číslo tohoto časopisu a bylo vytištěno barevně), Kodomo Pakku (1924, obsahovalo velmi kvalitní kresby a příběhy od známých mangaka tvůrců), Manga no Kuni (od 1935 do 1941, vycházel v období druhé čínsko-japonské války).

Po druhé světové válce začaly počátkem 50. let vycházet další periodika. Tato již začala vycházet jednou měsíčně a vycházela po dobu několika let. Na konci 50. let také vyšel první týdenní časopis pro chlapce – Šúkan šónen Magadžin (japonsky 週刊少年マガジン), který vychází dodnes.[31][36]

Dódžinši je výraz pro nízkonákladové, nezávislé publikace, které vycházejí mimo hlavní trh s mangou. Často je vydávají malé společnosti, nebo samotní autoři. Dříve bylo toto označení chápáno jako sborník původních děl začínajících autorů. V dnešní době je dódžinši chápáno i jako fanartová publikace obsahující parodie nebo převyprávění známých příběhů.[17][37]

• SCHODT, Frederik. Manga! Manga! The World of Japanese Comics. Tokio: Kodansha, 1986. Dostupné online. ISBN 978-0870117527. (anglicky)
• GRAVETT, Paul. Manga: 60 Years of Japanese Comics. New York: Collins Design, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1856693912. (anglicky)
• PETERSEN, Robert S. Comics, Manga, and Graphic Novels – A History of Graphic Narratives. California: Praeger, 2011. ISBN 978-0-313-36330-6. (anglicky)

• Anime
• Komiks
• Seznam mangy vydané česky

• Obrázky, zvuky či videa k tématu manga na Wikimedia Commons

• Akihabara.cz. Portál o anime a manze [online]. [cit. 2014-06-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-10.
• hitzu.otaku.cz. Zápisník veterána – historie anime, mangy a fanoušků v ČR [online]. [cit. 2014-06-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-03-16.