Hiragana

Hiragana (ひらがな – hiragana, 平仮名 – zápis v kandži) je jedno ze dvou (druhým je katakana) japonských slabičných písem (ve slabičném písmu jeden znak představuje celou slabiku a ne pouhou hlásku, i když jsou zde znaky i pro A, I, U, E a O), sestávající ze 46 symbolů (45 slabičných symbolů a písmeno n). Připojením dvou čárek (nigori) nebo kroužku (marunigori) nad určité symboly či jejich skládáním vznikají ještě další zvuky. Obě abecedy se svým systémem a řazením velice podobají, liší se však způsobem užití. Odlišný je i původ obou abeced: hiragana vznikla zjednodušením celých znaků kandži,[1] kdežto katakana vychází pouze z částí jednotlivých znaků kandži.[2]

Historie

Hiragana byla kodifikována roku 1946, kdy došlo ke zjednoznačnění přiřazení jednotlivých symbolů ke zvukům a dva symboly (wi, we) byly označeny za zastaralé. Tato slabičná abeceda vznikla v 9. století za přispění buddhistického kněze Kúkaie (774–835). Jednotlivé symboly vznikly zjednodušením celých (hira znamená v japonštině „celkový“) čínských znaků kandži (na rozdíl od katakany, která vznikla zjednodušením pouze částí čínských znaků), u kterých již předtím došlo k desemantizaci a fonetizaci (ztratily význam a staly se pouhými zvuky, aby mohly vyjadřovat japonské koncovky). Znaky hiragany jsou složitější a na psaní obtížnější než znaky katakany. Nedlouho po svém vzniku bylo toto písmo nazýváno také onnade (ženská ruka) - psaly jím totiž převážně ženy (muži používali katakanu a kandži), jimž nebylo umožněno učit se znakům kandži, které byly považovány za příliš složité. Díky zavedení hiragany tak vzniklo spousta literárních děl z rukou žen z období Heian.

Původ jednotlivých znaků

Dnešní použití
  • slova japonského původu, pro která neexistují znaky kandži
  • gramatická slova (předpony, přípony, částice, koncovky)
  • knížky pro malé děti (japonské děti se hiraganu učí jako první ze tří japonských písem: hiragana, katakana, kandži)
  • soukromé dopisy
  • furigana (malé znaky hiragany, které v knihách pro začínající čtenáře naznačují výslovnost složitých znaků kandži)
  • okurigana (hiraganový znak následující za kandži).

Základní sada znaků
samohlásky jóon
あ a い i う u え e お o (ja) (ju) (jo)
か ka き ki く ku け ke こ ko きゃ kja きゅ kju きょ kjo
さ sa し ši す su せ se そ so しゃ ša しゅ šu しょ šo
た ta ち či つ cu て te と to ちゃ ča ちゅ ču ちょ čo
な na に ni ぬ nu ね ne の no にゃ nja にゅ nju にょ njo
は ha ひ hi ふ fu へ he ほ ho ひゃ hja ひゅ hju ひょ hjo
ま ma み mi む mu め me も mo みゃ mja みゅ mju みょ mjo
や ja ゆ ju よ jo
ら ra り ri る ru れ re ろ ro りゃ rja りゅ rju りょ rjo
わ wa ゐ wi ゑ we を o/wo
ん n
が ga ぎ gi ぐ gu げ ge ご go ぎゃ gja ぎゅ gju ぎょ gjo
ざ za じ dži ず zu ぜ ze ぞ zo じゃ dža じゅ džu じょ džo
だ da ぢ (dži) づ (zu) で de ど do ぢゃ (dža) ぢゅ (džu) ぢょ (džo)
ば ba び bi ぶ bu べ be ぼ bo びゃ bja びゅ bju びょ bjo
ぱ pa ぴ pi ぷ pu ぺ pe ぽ po ぴゃ pja ぴゅ pju ぴょ pjo

Způsob psaní

Tabulka ukazuje, jak se znaky hiragany píší. Je uspořádaná podle tradičního japonského způsobu čtení. Začátek je vpravo nahoře a postupuje se shora dolů. Malá čísla určují pořadí tahů a šipky ukazují jejich směr. Pořadí tahů i směr se musí bezpodmínečně dodržovat, jinak může dojít k chybnému čtení.

Odkazy

Reference
  1. hiragana. www.japonstina.net [online]. [cit. 2010-08-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-06-30.
  2. katakana. www.japonstina.net [online]. [cit. 2010-08-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-06-30.
  • Janoš, Jiří. 99 zajímavostí z Japonska. Praha: Albatros, 1984.

Externí odkazy

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.