Manara (Izrael)

Leží na náhorní planině v nadmořské výšce 837 metrů v nejsevernějším výběžku Horní Galileji přímo na hranici s Libanonem. Kibuc je situován na vrcholu prudkého a zalesněného svahu hor Naftali, který vybíhá z Chulského údolí nad městem Kirjat Šmona, cca 34 kilometrů severně od břehů Galilejského jezera. 2 kilometry jižně od vesnice leží přírodní rezervace okolo vrchu Har Nezer. Vybíhá odtud směrem do Chulského údolí vádí Nachal Korim.

Vesnice se nachází cca 2 kilometry západně od města Kirjat Šmona, cca 143 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 67 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Manaru obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je ryze židovské.

Manara je na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice číslo 886, která sleduje izraelsko-libanonskou hranici. S městem Kirjat Šmona je vesnice propojena trasou kabinové lanovky.

Manara byla založena v roce 1943.[2] Zakladateli byla skupina židovských přistěhovalců z Polska a Německa a členové organizace ha-Noar ha-Oved ve ha-Lomed.[3] Jméno obce navazuje na původní arabský místní název Nur.[4] Oficiálně ovšem byla vesnice nazvána Ramim (רמים). Po 20 let se pak vedly diskuze o tom, zda tento název přijmout. Nakonec byl oficiálně uznán název Manara, který místní lidé preferovali.[3]

Šlo o první a po jistou dobu jedinou židovskou vesnici v horském hřbetu Naftali.[5] Během války za nezávislost v roce 1948 byla vesnice po jistou dobu izolována a obklíčena Araby. Místní děti byly proto z Manary dočasně evakuovány členy Palmachu.[3] Vesnice Manara byla tehdy přístupná pouze z Kfar Gil'adi a tato cesta vedla přes arabskou vesnici Hunin (nyní na jejím místě stojí mošav Margalijot).[5] V říjnu 1948 obsadila Arabská osvobozenecká armáda Fauzí al-Kaukdžího nedalekou lokalitu Šejch Abed (hora Har Šina'an) a vedla odtud útok na vesnici Manara, na který Izraelci reagovali prostřednictvím Operace Ja'el. Tento izraelský protiútok byl neúspěšný, ale o pár dní později začala Operace Chiram, v jejímž rámci Izrael celé území dobyl.[6][7]

Roku 1949 měl kibuc 134 obyvatel a rozkládal se na ploše 2535 dunamů (2,535 kilometru čtverečního).[8] V prvních letech čelili osadníci drsným klimatickým podmínkám. Teprve roku 1953 sem byl položen vodovod z Kirjat Šmona.[5] Kibuc měl nedostatek zemědělské půdy. Až po vzniku státu Izrael, tedy po roce 1948, získal i některé pozemky v úrodném Chulském údolí.[3]

Vzhledem k blízkosti Libanonu byl kibuc Manara opakovaně vystaven ostřelování a infiltraci arabských útočníků. Zejména v letech 1968-1970 zde došlo k několika incidentům, při kterých zemřeli členové kibucu.[4] K prvnímu takovému útoku zde došlo 14. června 1968, kdy byl na vesnici vypálen z Libanonu granát.[9] V dubnu 1981 se skupina Palestinců pokusila proniknout do Izraele v horkovzdušném balónu a byli sestřeleni poblíž kibucu Manara.[10] Od roku 2000, kdy došlo ke stažení izraelské armády z Libanonu, je bezpečnostní situace v této oblasti složitá.[3]

Koncem 80. let 20. století byl kibuc postižen těžkou ekonomickou krizí.[4] Ekonomika obce je založena na zemědělství a turistickém ruchu (turistické ubytování, lanovka z Kirjat Šmona). V kibucu funguje zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je v Kfar Gil'adi, střední v kibucu Dafna. Je tu zubní ordinace, společná jídelna, obchod, plavecký bazén a sportovní areály.[3]

Obyvatelstvo kibucu Manara je sekulární.[4] Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v kibucu Manara Židé (včetně statistické kategorie "ostatní", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).[1]

Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě klesající populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 229 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 3,4 %.[1]