Majak

Majak byl postaven v letech 1945 až 1948 v rychlosti a v naprosté tajnosti spolu s městem Ozjorsk vězni z pracovního táboru Gulagu, který ležel na místě dnešního Ozjorsku, jako součást sovětského jaderného programu. Závod se tehdy jmenoval Kombinát číslo 817 (Комбинат № 817) (do roku 1967) a město Základna-10 ( База-10). 19. června 1948[2]zde spustili první ruský reaktor A-1 (přezdívaný Annuška (Аннушка), který vyrobil i palivo pro první ruskou atomovou bombu RDS-1.

Během provozu závodu se zde stalo množství havárií a nehod, které značně znečistily okolí. Nejhorší z nich byla havárie v roce 1957 se stupněm vážnosti 6 na 7dílné stupnici jaderných havárií INES.

Před rozpadem SSSR závod zaměstnával přes 25 000 lidí, ale dnes má již pouze okolo 14 000 zaměstnanců.

Majak je jedním z největších ruských podniků na zpracování radioaktivního materiálu – zpracovává materiál z Kolské, Novovoroněžské a Bělojarské atomové elektrárny a z reaktorů ruských atomových ponorek. V důsledku toho je řešení problému radiačního znečištění Čeljabinské oblasti velmi ztíženo.

V závodě Majak se původně vyrábělo a obohacovalo jaderné palivo z uranu pro jaderné elektrárny nebo plutonium pro jaderné hlavice. Dnes se zde vyrábí zejména různé radioizotopy pro lékařské účely a tritium. Také se zde likvidují vyřazené jaderné hlavice a přepracovává jaderný odpad z atomových elektráren k dalšímu použití. Dnes se již v závodě plutonium nevyrábí.

Krávy pasoucí se za varovným označením na břehu řeky Teča

Od roku 1948 odkdy je závod v provozu se zejména v prvních letech vypouštělo hodně radioaktivní odpadní vody, občas přímo využité na chlazení jaderného paliva do místní řeky Teča. Nebezpečný odpad se tak ukládal do půdy na břehu. Obyvatelé byli vystaveni záření a požití radioaktivních izotopů (jako např. ⁹⁰Sr). Největší znečištění probíhalo během let 1950 a 1951.[3] Břehy řeky obývalo cca 100 000 lidí. Pro omezení šíření nuklidů byly na řece Teča vybudovány dvě přehradní nádrže – objekt N10 v roce 1956 a objekt N11 v roce 1960. Tyto dvě nádrže spolu s třemi již existujícími obsahují odhadem aktivitu 2×10⁶ Ci. Dnes se vynakládají velké zdroje na jejich likvidaci. Je zajímavým faktem, že nehledě na přítomnost radiační stopy a samotného zpracovatelského podniku je radiační pozadí v Ozersku nižší, než Čeljabinsku, Jekatěrinburgu nebo v Moskvě a pohybuje se v hodnotách kolem 80–100 nSv/hod. Vyšší úroveň vykazuje řeka Teča, kaskáda vodojemů dolů po proudu a břehy v šířce několika kilometrů. Vysvětlením může být vítr, který vane na severoseverovýchod (určující i tvar a směr východouralské radiační stopy), přičemž Ozjorsk a Kyst jsou na západ od závodu a také to, že jsou proti proudu znečištěné řekou Tečou, kde už takové příznivé hodnoty naměřené nebyly.

Do rozšířené kohorty osob sledovaných v rámci vlivu havárie bylo zahrnuto 29 873 osob, narozených před rokem 1950 a v letech 1950–1960 pobývajících na březích řeky Teča. Pro většinu osob zařazených do této kohorty jsou k dispozici údaje o jejich zdravotním stavu a příčinách úmrtí. Ty zahrnují 1842 případů úmrtí na nádorová onemocnění a 61 úmrtí na leukémie.

V souvislosti s touto jadernou katastrofou se uvádí některé chybné údaje. Kyštym je poměrně velké město v této oblasti a Ozerskoe je přilehlé "město" s rekreační zonou. Běhají se tam např. závody na běžkách. V roce 2005 bylo provedeno měření radiace kvalitním dozimetrem ve městě Kyštym i Ozerskoe a výsledná radiace byla velmi nízká, takže vliv havárie na zdraví osob je v samotném městě neznatelný. V Kyštymu je závod na výrobu mědi a měděných fólií.

Havárie z roku 1957

Podrobnější informace naleznete v článku Kyštymská katastrofa.

Východouralská radiační stopa

K nejhorší z množství havárií došlo 29. září 1957 v 16:20 místního času, kdy vybuchla nádrž, ve které se skladovala směs acetátů a nitrátů sodných, včetně nitrátů všech možných radionuklidů. K výbuchu došlo následkem odpaření chladicí vody, bez které se nádrž zahřála na 350 °C. Chemický výbuch přibližně 70–80 tun směsi rozptýlil asi 20 M Ci radioaktivity do výšky 1 km, z čehož asi 90 % dopadlo v nejbližším okolí a zhruba 2 MCi se rozptýlilo na několik stech čtverečních kilometrech ve "východouralské radioaktivní stopě" směrem na severoseverovýchod.[4] Havárie je považována za třetí nejrozsáhlejší radiační havárii ve světovém měřítku (předčily ji pouze černobylská havárie a Havárie elektrárny Fukušima I). Během rozvoje havárie a její likvidace byly ozářeno několik tisíc lidí. Pro likvidaci havárie byli ve velké míře použiti příslušníci ozbrojených složek. Tato praxe se později aplikovala při řešení černobylské havárie.[5]

• 
  Správní budovy
• 
  Zařízení pro odvětrávání s větracím tunelem
• 
  Skladiště
• 
  Správní a bezpečnostní budovy

• Смертность от злокачественных новообразований в когорте лиц, облученных на реке Теча: предварительные оценки риска. Крестинина Л.Ю., Престон Д.Л., Остроумова Е.В.1, Рон Е., Вьюшкова О.В., Аклеев А.В. Бюллетень сибирской медицины, № 2, 2005
• Радиационная авария на Южном Урале в 1957 году и ликвидация ее последствий / Никипелов Б.В., Микерин Е.И., Романов Г.Н. и др. – Vienna:,1990. – С.373-403
• HOLLOWAY, David. Stalin a bomba: Sovětský svaz a jaderná energie 1939-1956. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 572 s., [24] s. obr. příl. Stíny; sv. 6. ISBN 978-80-200-1642-3
• PLOKHY, Serhii. Černobyl: historie jaderné katastrofy. Překlad Petr Kovařík. Vydání první. Brno: Jota, 2019. 399 stran ISBN 978-80-7565-462-5

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Majak na Wikimedia Commons