Magie u Slovanů

V Kosmově kronice se píše o třech sestrách nadaných magickým uměním, Kazi, znalé léčení bylinami a kouzelnictví, Tetce znalé kultovních rituálů, a konečně kněžně Libuši, věštkyni. V příběhu o Lucké válce vystupuje na straně Lučanů hadačka, která svému nevlastnímu synovi oznamuje že čarodějnice Čechů kouzly nabyly převahy nad hadačkami Lučanů a poradí mu kouzlo, které mu pomůže bitvu přežít. V Kristiánově legendě vystupuje místo Libuše bezejmenná panna hadačka. Kosmas také zmiňuje, jak kníže Břetislav II., vládnoucí v letech 1092, prosazoval v Čechách křesťanství:

V polovině 12. století proti augures, auguratrices, carios, incantatores a percantatores horlil také Homiliář opatovický.

Z ruských písemných pramenů z doby christianizace jsou známi volchvové, doložené je také české vlchvec a jihoslovanské vlhvica. Toto pojmenování může souviset se slovesem vlъsnąti „mumlat, blábolit, mluvit nesrozumitelně“, ale také s bohem Veles, čarodějem Volchem Všeslajevičem, vílami staroseverkým vǫlva „vědma, věštkyně“ nebo finským velho „čaroděj“.[1][4]

V Pověsti dávných let z první poloviny 12. století jsou volchové často zmiňováni jako opozice proti sílícímu křesťanství. Podle tohoto díla ctili „Antikrista“ a tradovali dualistickou kosmologii o součinnosti Boha a Satana při stvoření světa. Postava Antikrista a Satana je nejspíše křesťanskou interpretací chtonického božstva kterým mohl být Veles. Dualismus a zmínky o extatických stavech a rituální zacházení s plodovou blánou – amnionem, je však také spojuje se šamany nebo furlánskými benandanty. O obavách z přetrvávajícího vlivu volchvů svědčí ruské penitenciály z 12. a 15. století, které zakazují styky s nimi. Souvislost s magií může mít také zmínka perského cestovatele Ibn Rusta, že nad vládcem Rusů měli moc jakýsi „lékaři“.[1]

Písemné prameny uvádí jejich podněcování ke vzpourám, především v období neúrody, například v roce 1024 v Suzdalu.[7] V Novgorodu získal čaroděj na svou stranu proti biskupovi většinu obyvatel, postavil se mu pouze kníže Gleb, který čarodějovi rozťal hlavu sekyrou. Čarodějnice byly někdy pronásledovány a obviňovány z vyvolání neštěstí. Podle Pověsti dávných let za neúrody roku 1070 se objevili v Rostovu dva mágové a obviňovali z ní ženy ze zámožných rodin a poté cestovali po Volze a Šeksně až Bílému jezeru a všude naráželi na údajné čarodějnice.[8]

Mimo východoslovanské prostředí existuje zpráv o čarodějích méně, ale přesto existují. Například papež Mikuláš I. zakazoval Bulharům, když se chystali přijmout křesťanství z Říma, provádět věštby a zaklínání. Ještě v 10. století svědčí o působení čarodějů legenda o svatém Naumovi a Kozmovi presbyterovi. V Polsku se již kníže Měšek v 10. století pokoušel o vymýcení čarodějů a čarodějek, přesto o nich mluví církevní prameny po celý středověk. Ještě v roce 1209 sebou polské vojsko mělo na tažení hadačku, která předpovídala zdárný výsledek boje.[9] Ve 12. století zmínil existenci čarodějů a hadaček u Pomořanů Ebbo, životopisec Otty Bamberského.

V ruském folklóru se běžně užívají označení pro čaroděje vycházející z vědomostí a znalostí pro ně příznačné, tedy znachar/znacharka a vedun/vědma. Podle některých názorů bylo slovo vědma původně používáno na dnešní Ukrajině, a až později se rozšířilo do Ruska. Pro ty, co používali především zlovolnou magii, bylo typické označení koldun/kolduňa.[10]

Žena se mohla stát vědmou více způsoby. Některé se přenášel dar magie z matky na dceru, jiné získaly tyto schopnosti službou Ďáblu nebo tím že s ním uzavřely manželství. Také mohly zdědit moc od umírající čarodějky nebo projít dlouhou výukou. Zpravidla je nešlo odlišit od běžných lidí, některé však měly malý srstnatý ocas, s léty narůstající, měly dva stíny nebo v odrazu v jejích očích bylo okolí vzhůru nohama.[pozn. 1] Pojetí vědem se na severu a jihu Ruska lišilo, podobně jako pojetí rusalek. Jižní čarodějky byly krásné a mladé, chodily bosé a prostovlasé. V noci požily kouzelný lektvar a na březovém koštěti, lopatě či pohrabáči vyletěly komínem na sabat na Lysou horu u Kyjeva. Jindy opustily tělo a v podobě motýla či můry škodily. Severní čarodějky byly zpravidla ošklivé a staré, často s hrbem či jinou fyzickou deformací, a scházely se na rozcestích či hranicích polí. Čarodějové i čarodějky se mohli měnit v různá zvířata, s vědmami byly spojovány především straky, ale i neživé předměty. Jejich zlovolná činnost zahrnovala ubližování mnoha způsoby; pohledem, zaklínadlem, bylinami nebo fouknutím do úst. Stejně jako koldunové také sesílali na člověka porču „poškození, uhranutí“, kterou člověk mohl spolknout či sebrat. Takto mohli způsobit nemoc i smrt, dále uměli vyvolat lásku či nenávist, ukrást déšť a rosu nebo znehodnotit úrodu. Nejčastěji však byly spojovány s ubližováním dobytku a kradením mléka.[8]

Koldunové se v mnohém podobali kolduňám a vědmám. Někteří byli nadpřirozeného původu, jiní měli za otce také čaroděje či čerta, další byli prokleti matkou před narozením nebo se narodili za nepříznivého postavení hvězd. Koldunem se také šlo stát léty vzdělávání nebo darováním moci od umírajícího čaroděje, která mohla být přijata i nevědomky. Byli úzce spojeni s ďáblem a podle některých představ uctívali Satana a zříkali se Boha a svých rodičů. Na pohled je nešlo od běžných lidí poznat, někteří však svým zjevem vyvolávali velkou úctu nebo byli naopak staří, mrzutí a zanedbaní. Lidem byli nebezpeční obzvláště o svatbách.[11]

Čarodějové a čarodějky často vystupují v ruských bylinách jako je Dobryňa a Marinka nebo o Volchu Všeslajeviči, ale i různých slovanských pověstech a pohádkách.

Na Slovensku se věřilo že magické schopnosti může být žena, většinou mladá dívka či stařena, i muž a lze je používat se zlým i dobrým úmyslem.. Jejich nadání mohlo být vrozené, darované Bohem i získané od Ďábla.

Zlá čarodějka byla nazývána striga, bosorka či čarodejnica zatímco zlý čaroděj strigôň, bosorák či čarodejník. Většina lidových představ se vázala na ženy, které údajně mohly vyvolat bouři nebo kroupy, zničit úrodu, majetek a také zdraví či život lidí i zvířat. Mezi další motivy spojované s čarodějnicemi patří odebírání mléka kravám či jeho zkažení, uhranutí, vyvolávání duchů zemřelých, věštění a proměna ve zvíře, typicky kočku, ropuchu či sovu. Byl znám také motiv odletu na sabat po namazání kouzelnou mastí. Jako ochrana před nimi měl sloužit například kříž, česnek a vrbové nebo hlohové pruty.[12] Někteří čarodějové také mohli způsobovat uhranutí neúmyslně, to se tradovalo o lidech se srostlým obočím a pronikavým pohledem.[13]

Žena užívají magii k prospěšným účelům byla nazývána bohyňa, vedomkyňa, vedma, veštica či vražkyňa, zatímco muž veštec, vedomec, vedomník, vražec nebo pánbožko, na Myjavsku také zemský boh. Těmto lidem se přisuzovala schopnost léčit pomocí bylin a zaříkávání, pomoc při očarování či uhranutí, nalezení zloděje i milostná magie. Postava dobrého čaroděje především v Zamaguří a na Spišsku splývala magicky nadaného bači – čaroděje, nazývaného liečiteľ, porábač či odrábač, který požíval bázlivé úcty a respektu.[14][15]

• DYNDA, Jiří. Kněží, čarodějové a hadači: Prvofunkční specialisté a jejich postavení ve společnosti archaických Slovanů. S. 33–48. Sacra [online]. 2012. Roč. 10, čís. 2, s. 33–48. Dostupné online. ISSN 1214-5351.

• TÉRA, Michal. Staroruští volchvové a jejich souvislosti s indoevropskými a euroasijskými duchovními tradicemi. In: PŘÍHODA, Marek. Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: tradice a alternativy. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2005. ISBN 80-86818-15-2. S. 13–47.

• VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6.

• WARNEROVÁ, Elizabeth. Ruské mýty. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-359-6.