Měňavka velká

Prvním popisovatelem této améby (mněňavky) je pravděpodobně popis Augusta Johanna Rösela von Rosenhofa, který v roce 1755 publikoval kresby améboidního prvoka, kterého nazval „malý Proteus“. Následně různí autoři přiřadili Röselův organismus a další améboidní prvoky různá jména: Carl Linnaeus nazval Röselův organismus Chaos protheus v roce 1758. Otto Friedrich Müller jej v roce 1786 označil jako Proteus diffluens. Roku 1878 navrhl Joseph Leidy současný název Amoeba proteus, aby popsal Röselův Proteus, Proteus diffluens a další popsanou amébu Amoeba princeps.[2][3]

Mněňavka je eukaryotický mikroorganismus z čeledi Amoebidae. Tento druh má poměrně složitý cytoskelet. Hyaloplazma je prostoupena sítí aktinových a myosinových mikrofilament - to je kortikální vrstva spojená s buněčnou membránou a obklopující celý obsah buňky (protoplast). Vlákna jsou v kleci umístěna odlišně. V pohybující se mněňavce tvoří aktin velmi tenkou vrstvu na předním („hyalinním uzávěru“) a na zadním (uroidním) konci, zatímco koncentrace aktinových vláken se zvyšuje směrem ke středu buňky. Myosin na předním konci buňky také tvoří tenkou vrstvu, která se zvyšuje směrem ke středu a na zadním konci dosahuje na rozdíl od aktinu maximální tloušťky. Jejich orientace v prostoru je také odlišná. V třetině těla pohybující se mněňavky jsou aktinová vlákna umístěna podélně a jsou spojena speciálními můstky jak s buněčnou membránou, tak navzájem. Na zadním konci tvoří aktin trojrozměrnou síť, ve které leží silná myosinová vlákna. Má buněčné blány, které obsahují protoplazmu, která obklopuje velké jádro.[4] Cytoplazma se diferencuje na světlejší gelovitou vnější část hyaloplazmy (ektoplazma) a tmavší popelovitou granuloplasmu (endoplazma), tak pojmenovanou kvůli vysokému obsahu různých inkluzí a organel. Součástí její těla jsou široké, prstovité a poměrně dlouhé panožky (pseudopodie), které mají laločnatý tvar.[5] Má jich 10 nebo více. Také mají pulzující (stažitelnou) vakuolu, potravní vakuolu. Dosahuje velikosti 600 až 1 000 ųm, tedy 1 mm (můžeme ji vidět pouhým okem). Vyskytuje se ve sladkých vodách.

Mněňavka se živí bakteriemi,[6] a fagocytózou. Konzumuje jednobuněčné řasy a malé prvoky. Panožky jsou základem zachycování potravin. Na povrchu těla dochází ke kontaktu mezi plazmatickou membránou a částicí potravy, v této oblasti se vytvoří „kalíšek na jídlo“. Jeho stěny se uzavírají a do této oblasti začnou vstupovat trávicí enzymy (pomocí lyzozomů). Tak se vytvoří trávicí vakuola. Dále prochází do centrální části buňky, kde je zachycen cytoplazmatickými proudy. Vakuola s nestrávenými zbytky potravy přichází na povrch buňky a splývá s membránou, čímž vyhodí obsah. Kromě fagocytózy je améba charakterizována pinocytózou - požitím tekutiny. V tomto případě se na povrchu buňky tvoří invaginace ve formě trubice, kterou kapička kapaliny vstupuje do cytoplazmy. Tvořící se vakuola s kapalinou se oddělí od tubulu. Po absorpci kapaliny vakuola zmizí. Osmoregulace znamená, že se v buňce periodicky tvoří pulzující kontraktilní vakuola - vakuola, která obsahuje přebytečnou vodu a odstraňuje ji ven. Když jsou podmínky prostředí pro mněňavku špatné - pokles teploty na podzim, rybník vyschne ─ mněňavka se zaokrouhlí, přestane jíst a vytvoří hustou skořápku - cysta, a pokud nastanou dobré podmínky - opouští cystu a jde k normálnímu životu.

Žije na dně vod v rašeliništích, hnijících rybnících a bažinách. Preferuje oblasti s čistou vodou, která je dobře prokysličená.[7]

Rozmnožuje se nepohlavně příčným (binárním) dělením. Před rozdělením se mněňavka přestane plazit, zmizí z ní diktyozomy Golgiho aparátu a kontraktilní vakuola. Na začátku je jádro rozděleno, pak dochází k cytokinéze.