Mírové hnutí katolického duchovenstva

V čele hnutí stáli tzv. míroví kněží, kteří spolupracovali s komunistickým režimem a snažili se před veřejností vystupovat jménem duchovenstva, přestože většina kněží tyto „představitele“ odmítala.

Ve dnech 4. až 6. července 1950 se na Velehradě konala konference tzv. vlasteneckých kněží za účasti asi 400 až 450 kněží z českých zemí i Slovenska, z nichž část se zúčastnila v důsledku nátlaku režimu. Na konferenci byl odhlasován vznik tzv. Velehradského výboru katolického duchovenstva, v jehož čele stál Josef Románek. Následně byly zakládány arcidiecézní, diecézní, vikariátní a děkanátní mírové výbory katolického duchovenstva a 27. září 1951 se uskutečnil první sjezd (za účasti asi 1 700 kněží a tří biskupů – Trochty, Eltschknera a Lazíka), na němž byl zvolen předsedou hnutí Josef Plojhar a název hnutí změněn na Celostátní mírový výbor katolického duchovenstva. Po celou dobu existence hnutí vykonával funkci generálního tajemníka Josef Beneš.

Druhý celostátní sjezd se konal v prosinci 1959 za účasti téměř 1 300 delegátů, na třetím sjezdu v listopadu 1966 pak došlo k další změně názvu na Mírové hnutí katolického duchovenstva. V tu dobu ovšem už hnutí nevyvíjelo téměř žádnou činnost. Patrně poslední akcí MHKD byla oslava dvacetiletého „Vítězného února“ v roce 1968, 21. března 1968 pak na pětihodinovém zasedání rozšířeného předsednictva pod tlakem přítomných členů a na výslovné přání apoštolského administrátora Tomáška rezignovala celá česká část vedení (včetně Josefa Plojhara, který se po zdráhání rozhodl odstoupit až přičiněním Júlia Gábriše); slovenská část odmítla toto stanovisko respektovat s tím, že na Slovensku bude v činnosti pokračovat, přípravné práce na založení nového hnutí Dílo koncilové obnovy však vedly v květnu 1968 k faktickému zániku Mírového hnutí katolického duchovenstva. Jeho následovníkem se stalo v roce 1971 vzniklé Sdružení katolických duchovních Pacem in terris.