Vlastenečtí kněží

Vlastenečtí či pokrokoví kněží (resp. šířejí duchovní) bylo komunistické pojmenování pro kněze otevřeně spolupracující s československým komunistickým režimem, z hlediska tehdejší komunistické moci proto byli pokrokovými. Katolíci sami je označovali jakožto odpadlé nebo odpadlické, nebo o nich přímo mluvili jako o „jidáších“. Moderní katoličtí historikové a autoři termín vlastenecký kněz v tomto významu rovněž běžně používají, ovšem často jej dávají do uvozovek.

Použití termínu je nejednoznačné – v užším pojetí (kterému odpovídá pojetí v tomto článku i většině literatury) šlo pouze o aktivní kolaboranty a páteř níže jmenovaných organizací, v širším tak mohou být označeni všichni jejich členové, včetně pasivního řadového členstva, z něhož velká část byla ke vstupu proti své vůli donucena.

Mimo výše uvedené běžnější použití se pojem vlastenecký kněz používá pro kněze, kteří v 18. a 19. století podporovali národní obrození a vzdělávání v českém jazyce.

Činnost

Vlastenečtí kněží tvořili páteř nových „katolických“ organizací vznikajících za totality za účasti komunistických orgánů – jednalo se například o Hnutí vlasteneckých kněží, Mírové hnutí katolického duchovenstva a Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (dobrovolné aktivní členství v těchto organizacích znamenalo zpravidla automatickou exkomunikaci). Nejznámější z nich byl Josef Plojhar (dlouholetý ministr zdravotnictví v komunistických vládách).

Kredit vlasteneckých kněží (myšleno v užším slova smyslu) byl mezi věřícími celkově velmi nízký, mnoho z nich prožilo svoji kolaboraci v exkomunikaci, pokud z nich byla sejmuta, tak většinou pouze proto, že si to stát vynutil. Často se tak stalo v rozporu s církevními zákony (takže platnost tohoto sejmutí je nejistá). Zejména z počátečních let komunistického režimu jsou známé případy, kdy věřící znemožnili těmto kněžím vstup do kostela a sloužení mše.

Stát vlasteneckým kněžím často umožňoval řídit rozličné církevní činnosti, u nichž jim dozor ani vedení dle kanonického práva nepříslušely, a vynucoval si jejich dosazení do úřadů, kam by se bez tohoto tlaku nikdy nedostali. V některých případech je dokonce do těchto úřadů dosazoval, ačkoliv k tomu neměl právo, a pak si vynucoval legitimizaci tohoto kroku.

Počty

Užší význam

Určit skutečný počet vlasteneckých kněží (ve smyslu užšího významu, tj. skutečných kolaborantů) je velmi obtížné. Autoři, kteří se zabývají pronásledování katolické církve v Československu, se shodují na tom, že jich nebylo mnoho, resp. že představovali jen malý zlomek katolického kněžstva.[1]

Balík a Hanuš ve své knize Katolická církev v Československu 1945-1989 uvádějí, že v čase největšího rozmachu Sdružení katolických duchovních Pacem in terris čítala jeho aktivní kolaborantská část asi 90 osob.[2]

Širší význam

V širším významu můžeme mluvit asi o 1/3 kněží, kteří se stali (ať už dobrovolně či nedobrovolně) členy výše uvedených organizací, většinou však šlo o pasivní členy z donucení, kteří nevyvíjeli prakticky žádnou činnost.

Ustavujícího sjezdu Mírového hnutí katolického duchovenstva v roce 1951 se zúčastnilo asi 1200 kněží a tři biskupové.[3]

Sdružení katolických duchovních Pacem in terris mělo v době svého největšího rozmachu v českých zemích 726 (37 %) kněží.[4] I se započtením Slovenska šlo v případě Pacem in terris asi 1100 duchovních.[5]

Reference

např. Karel Kaplan v Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.): Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, str. 17
Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 144)
Vojtěch Vlček: Služebníci nevěrní in Teologické texty 2003/2, dostupné: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2003-2/Sluzebnici-neverni.html (navštíveno 17. 12. 2008)
Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 143)
Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 134)

Literatura

Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (viz podkapitola Kněží kolaborující, str. 127-152)

Externí odkazy

Služebníci nevěrní - článek Vojtěcha Vlčka v Teologických textech

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[1] ř. Karel Kaplan v Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.): Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, str. 17

[2] Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 144)

[3] Vojtěch Vlček: Služebníci nevěrní in Teologické texty 2003/2, dostupné: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2003-2/Sluzebnici-neverni.html (navštíveno 17. 12. 2008)

[4] Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 143)

[5] Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 134)