Mák vlčí

Mák vlčí je rozšířen po celé Evropě (kromě nejsevernější), Malé Asii, severní Africe. Byl také zavlečen do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. Na českém území se s ním hojně setkáváme v polních kulturách, na rumištích, úhorech, navážkách a jiných obnažených půdách, především v teplejších oblastech od nížin do podhůří. V Česku kvete od května do srpna, při příznivě teplém počasí až do října.

Mák vlčí je 20–100 cm vysoká rostlina s jednoduchou nebo jen slabě větvenou lodyhou, která je i v horní části odstále štětinatá. Spodní listy vlčího máku jsou řapíkaté, ty svrchní přisedlé a ostře zubaté. Všechny listy jsou střídavé a také štětinaté jako lodyha. Jednotlivé květy na koncích stonků jsou před rozvitím sehnuté a korunní plátky jsou kryty dvěma štětinatými kališními lístky, které po rozkvětu opadávají. V květu tedy rostlině zůstávají jen výrazné čtyři korunní lístky, které jsou sytě červené, široké, navzájem se překrývají a na bázi mají často fialovou až černou skvrnu. Tyčinky jsou černofialové a na rozdíl od většiny příbuzných druhů jsou nitkovité a pod prašníky neztlustlé. Charakteristický je i tvar plodu – makovice. Makovici představuje 1–2 cm velká tobolka, která je lysá a široce vejčitá, po dozrání dřevnatí. Modrošedá semena jsou drobná (1 mm dlouhá), ledvinovitá, matná, se zřetelně síťovaným povrchem a čtvercovými políčky. Vypadávají otvorem pod zaschlým věncem blizen. Na jedné rostlině dozrává 10 000–20 000 semen, s poměrně dlouhou a nepravidelnou dormancí, která mohou vzcházet během celého roku, i za nízkých teplot půdy.

Rozmnožuje se pouze generativně. Vzchází dobře i z povrchu půdy. V půdě mají semena dlouhou životnost. Vedle přirozeného vysemenění na stanovišti se může šířit též osivem.

Korunní lístky se sbírají vytrháváním od května do července pouze za suchého počasí. Prsty se uchopí najednou na horním okraji a vyškubnou směrem nahoru. Jsou velmi choulostivé. Za vlhka fialoví. Ukládají se volně, neboť jsou citlivé na zapaření. Suší se ve stínu nebo za umělé teploty, která by neměla překročit 40 °C. Droga má slabý charakteristický pach a slabě hořkou, poněkud slizovitou chuť. Je jí nutno skladovat v dobře uzavřených nádobách a ve tmě.

Vlčí mák obsahuje řadu alkaloidů (0,11 až 0,12%) , hlavním alkaloidem je rhoeadin a dále alkaloidy allokryptopin, berberin, koptisin, isorhoeadin, papaverin, protopin, roemerin, sinaktin a další. Vedle toho jsou přítomny antokyanová barviva cyanin a mekocyanin, slizové látky, třísloviny, cukry a kyselina mekonová.

Jedná se spíše o plevel, který se rozšířil mezi běžně člověkem pěstovanou květenou polí a luk. Mák vlčí není tedy považován za chráněnou rostlinu.

Korunní lístky máku vlčího se již od dávné minulosti využívaly na léčbu plicních chorob a jako uspávací prostředek. V současnosti se droga uplatňuje omezeně, občas se přidává do sirupů nebo čajových směsí, převážně však jen pro zlepšení jejich vzhledu. Účinkuje tlumivě na dýchací ústředí, zmírňuje kašel a dráždění ke kašli, zlepšuje a ulehčuje vykašlávání.

V den 11. listopadu, kdy se slaví Den válečných veteránů, je květ vlčího máku používán jako symbol na počest vojáků, kteří padli za 1. světové války. Za tímto symbolem je kanadský chirurg John McCrae, voják a autor básně „V polích flanderských“.[2]