Ludvík Strimpl

Narodil se v Praze na Starém Městě do rodiny krejčího a obchodníka Ludvíka Antonína Strimpla[4] a Františky, rozené Weissové. Během studia na malostranském gymnáziu se projevoval jako všestranný talent. Hrál na housle, vyhrával cyklistické závody, dobře psal a maloval. Začal studovat práva na Karlově Univerzitě, ale posléze přestoupil na pražskou malířskou akademii do ateliéru Vojtěcha Hynaise. Nebyl zde spokojen a další dva roky pokračoval ve studiu na mnichovské malířské akademii u prof. Ludvíka Hertericha.

V letech 1903-1904 pobýval spolu se sochařem Františkem Úprkou na Detve a navštěvoval Jožu Uprku ve Hroznové Lhotě. Maloval také expresionistické žánrové a sociální motivy v Bruggách a Bretani. Obraz Žebráci, který vytvořil v Bruggách, vystavil roku 1905 na Jarní výstavě v Mánesu. Z Mnichova se roku 1904 odstěhoval do Paříže a zřídil si tam vlastní ateliér. Tam se setkával se svými generačními druhy Mario Korbelem, Františkem Michlem, Otakarem Španielem, Bohumilem Kafkou a zejména s Tavíkem Františkem Šimonem, který se stal jeho blízkým přítelem. Stýkal se také se starší generací českých malířů, např. Janem Dědinou, Františkem Kupkou, Václavem Brožíkem. Sblížil se s Luďkem Maroldem, jehož secesní styl hladké lavírované kresby ovlivnil Strimplovu ilustrátorskou tvorbu.

Strimpl v Paříži působil zejména jako ilustrátor. Jeho kresby zdobí knihy Gabriela d'Annunzia, Rudyarda Kiplinga nebo H. G. Wellse, vydané prestižním nakladatelstvím Calmann-Lévy, exkluzivní módní časopis Gazette du bon ton nebo satirické časopisy L´Assiette au Beurre a Simplicissimus, vydávaný v Mnichově. Jeho karikatury byly částečně inspirovány Františkem Kupkou, který se v Paříži také živil jako ilustrátor.

Roku 1907 se v Praze oženil se studentkou malířství Jiřinou Matějíčkovou.[5] Následně se vrátil zpět do Paříže a roku 1909 vystavoval pastely v salonu Société nationale des beaux-arts. Před začátkem první světové války se Strimplovým narodila dcera Eva. Strimpl se prostřednictvím svých uměleckých kontaktů spřátelil s T. G. Masarykem a s Milanem Rastislavem Štefánikem, kterého ve svém ateliéru seznámil i s Edvardem Benešem.

V Paříži zůstal i po začátku první světové války a angažoval se v protirakouském odboji. V září roku 1915 se přihlásil[3] do československých legií. Byl jedním ze zakladatelů Českého komitétu zahraničního a posléze se stal sekretářem Československé národní rady a jedním z nejbližších spolupracovníků E. Beneše. Nepřestal být aktivní ani jako výtvarník a pro kancelář Národní rady zhotovil portrét Františka Palackého. Spolu s Emilem Purghartem navrhl znak, který legionáři nosili na baretech. Na stejné adrese v Paříži, kde byla založena Československá národní rada, dnes sídlí České centrum.[6] Jako člen ČSNR podepsal koncem října 1918 spolu s Karlem Kramářem, Václavem Klofáčem, Edvardem Benešem a dalšími v Ženevě „prohlášení souhlasu s Masarykovou zahraniční akcí“ v plném rozsahu.[7]

Po ustavení prozatímní česko-slovenské vlády se stal vedoucím kabinetu prvního ministra zahraničí E. Beneše a zůstal jím i po návratu do Prahy až do června 1922. Od srpna 1922 do září 1927 působil jako vyslanec v Belgii a v září 1927 se stal přednostou diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí. V této funkci působil až do své smrti. Zemřel předčasně roku 1937 na následky komplikací po operaci slepého střeva. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech[8].

Jako jeden z blízkých přátel Edvarda Beneše si postavil vilu na sousedním pozemku v Sezimově Ústí. Vilu nyní užívají Strimplovi vnuci, bratři Outratovi.

• velkokříž Řádu za zásluhy – Portugalsko, 29. září 1933[10]