Jan Dědina

Narodil se na statku č. 3 ve Strakách v početné rodině sedláka Jana Dědiny a jeho ženy Kateřiny[1]. Vzdělával se v Pokračovací řemeslnické a obchodní škole v Mladé Boleslavi, kam ho přivedla množnost kreslit. Jeho výtvarným ambicím nedostačovala. Absolvoval studia malby v Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl žákem Františka Ženíška, a na Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Maxmiliána Pirnera a v sochařském ateliéru u Josefa Václava Myslbeka. Po ukončení studií musel roku 1893 narukovat do rakouské armády. Z Lince byl převelen do Tridentu, odkud v roce 1895 dezertoval přes Itálii do Francie[2].

1895–1909

Uprchl do Paříže ke svému bratrovi, rytci a sochaři Václavovi (jako naturalizovaný Francouz znám pod jménem Wenceslas Dédina). Zde se usadil, poté žil a tvořil v Bretani. Roku 1898 se oženil s Francouzkou Jeanne Marií Anceaux (*1880), a tak snáze pronikl do francouzské společnosti. Stal se oblíbeným portrétistou akademického verismu období belle epoque a secese. Účastnil se pařížských Salonů, roku 1903 a 1910[3]. Pracoval s Albertem Besnardem na výzdobě stropů výstavního pavilónu Malého paláce poblíž Champs-Élysées a v budově Comédie-Française, asistoval u tehdy již populárního Mihály Munkácse. Dále se věnoval kresbě a akvarelu. Osvojil si pařížský styl lehce malovaných nebo načrtnutých portrétů a figurálních studií, motivů různých žánrů od podobizen přes velkoměstský život až po exotiku.[4] Mimo jiné ilustroval pařížský módní časopis Monde illustré a kreslil plakáty. Vděčil za tyto zakázky Luďku Maroldovi, stýkal se také s Alfonsem Muchou a přes ně se sochaři Augustem Rodinem a Emilem Antoinem Bourdellem, jemuž pomohl zorganizovat pražskou výstavu v roce 1909. Uhlazená malířská tvorba z období 1897-1910 je v posledních letech v aukcích velmi ceněna.[5],[6].

1909-1941

Do Čech se Dědina s rodinou vrátil po patnácti letech na základě amnestie v roce 1909. Krátce bydleli v Nymburku, brzy se usadili v Praze–Bubenči v novostavbě domu v Dobrovského ulici čp. 1078/VII.[7] Nejstarší syn Abel a dcera Helène se brzy osamostatnili a tíhli k Francii, mladší děti Ludmila (* 1904), Jan (* 1906), Lubor (*1909) a Ivo Gabriel (*1922) vyrostli v Čechách. Dědina se stal členem Jednoty výtvarných umělců, zapojil se do národně obrozenecké tematiky akademické malby, ve které ustrnul[8] a podobně jako Alfons Mucha již nesdílel nástup malířské moderny. Patřil k pilným ilustrátorům časopisů (Zlatá Praha, Světozor, Ženské listy, aj.) a ilustrátorům knih, často z nakladatelství Eduarda Weinfurtera.

1942-1955

Po razii gestapa v pražském bytě Dědinových a po smrti manželky Jeanne Anceaux v roce 1943 se malíř trvale usadil v Tatobitech v Českém ráji, kde měl dům s ateliérem a velkou zahradou, okolí se mu stalo inspirací pro mnohé jeho obrazy.

• syn Jan Dědina (1906–1980)[9], historik, autor několika středoškolských učebnic dějepisu
• syn Ivo Gabriel Dědina, v cizině známý jako Yvo Gabriel Dédina d'Anceaux (1922 Praha–1999 Amsterdam), hudební skladatel, filozof a ekolog

Pozůstalost tvoří osobní fond a je uložena v Archivu Národní galerie v Praze. Obsahuje mj. rukopis rodinných vzpomínek dcery Ludmily.

• 
  Z ateliéru malíře Jana Dědiny
• 
  Jan Dědina v Lomnici nad Popelkou
• 
  Památník „Malířova zahrada“ v Tatobitech
• 
  Malířova zahrada v Tatobitech, památník malíře Jana Dědiny