Ludvík Aškenazy

Pocházel z česko-židovské rodiny v Českém Těšíně[p. 1] a jeho tvorbu to později významně ovlivnilo. Zaměstnání Ludvíkova otce celou rodinu přivedlo do Polska. Maturitu Ludvík složil roku 1939 v haličské Stanislavi (od roku 1920 do roku 1945 polské město Stanisławów), (nyní ukrajinské město Ivano-Frankivsk), tehdy právě obsazené Sovětským svazem. Pak studoval v polském Lvově slovanskou filologii.

Počátkem druhé světové války byl Aškenázy evakuován do Kazachstánu, kde učil na střední škole dějepis do doby, než v Sovětském svazu v roce 1942 vstoupil do 1. československého armádního sboru vedeném Ludvíkem Svobodou. Bojoval i u Sokolova. Za svoji statečnost v boji dostal po válce sovětské i československé vyznamenání.

S československým vojskem se vrátil do vlasti a hned po návratu, v květnu 1945, se seznámil a poté oženil s Carlou Henriettou Mariou Leonií Mann, dcerou německého spisovatele Heinricha Manna.

Carla Henrietta Maria Leonie Mann, manželka Ludvíka Aškenazyho, byla jediné dítě, které vzešlo z čtrnáctiletého manželství pražské herečky Marie Khan a Heinricha Manna. Heinrich Mann (autor slavného románu Profesor Neřád, jenž je známý také díky filmové adaptaci Modrý anděl s Marlene Dietrichovou) a Leonina matka „Mimi“ se v roce 1928 rozvedli. Marie Khan s dcerou Leonií zůstaly v Praze, neboť nestačily utéct před nacisty, ale válku přežily. Matka Leonie Marie Khan však zemřela necelé dva roky po válce na následky pobytu v terezínském koncentračním táboře.

Ludvíkovi Aškenazymu a Leonii Mannové se narodili dva synové: ještě před svatbou Jindřich Mann (* 18. března 1948, Praha); po svatbě pak Ludwig Mann (* 5. dubna 1956). Oba synové se v dospělosti stali režiséry.[2][3][4][5]

Po druhé světové válce, po roce 1945, Ludvík Aškenázy pracoval až do začátku 50. let v pražském rozhlase jako reportér a zahraničně politický komentátor. Dalo by se říct, že byl neustále na cestách – zavítal například do Polska, NDR, Spojených států amerických, Indie, Japonska nebo Itálie. Působil také jako válečný zpravodaj v Izraeli. Koncem 50. let 20. století však profesi zahraničního reportéra opustil a stal se spisovatelem z povolání.

Byl pak tedy spisovatelem na volné noze. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize.[6]

Dům rodiny, Nerudova 16, Praha

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa (21. srpna 1968) v roce 1968 emigroval s celou rodinou do západního Německa,[7] do Mnichova. Před emigrací žila rodina v Praze, Nerudově ulici č. 16,[8] ke konfiskaci majetku této rodiny nedošlo. I v Německu byl Aškenazy spisovatelem na volné noze, po nějaké době obcházel nutný překlad z češtiny a začal psát německy. Až do roku 1976 žil v Mnichově. Pak se koncem 70. let odstěhoval do severní Itálie, kde roku 1986 po dlouhé nemoci zemřel v Bolzanu ve věku 65 let.

Značná část autorovy pozůstalosti (cca 26 krabic písemností) je uchovávána v Německém literárním archivu v Marbachu am Neckar. Mezi archivovanými dokumenty nechybí původní české a německé texty v nejrůznějších verzích, dále překlady autorových textů do němčiny či rozsáhlá korespondence.

Kratičká povídka Vajíčko, která je součástí povídkového cyklu stejného názvu:

Vajíčko

Pan Pokštefl se bavil tím, že volal na neznámá telefonní čísla a z neznámých lidí si dělal legraci. Ale měl vždy speciální telefonát, a to v pátek ve 3 hodiny odpoledne. Volal panu Kohoutkovi, zeptal se, jestli je doma pan Slepička a jestli snesl vajíčko. Jednou v pátek ve tři hodiny ale čekal pan Kohoutek marně. Pan Pokštefl byl totiž odveden do koncentračního tábora. Když se po válce pan Pokštefl vrátil do Prahy, zjistil, že je pátek a za pět minut tři. Tak šel k nejbližšímu telefonnímu automatu a zavolal na jediné číslo, které si pamatoval – číslo pana Kohoutka. Pan Kohoutek měl takovou radost, že telefonista přežil, že ho pozval na vajíčko na měkko.

(Aškenázy, Ludvík. Vajíčko. Praha: Československý spisovatel 1963)

Zprvu psal reportáže, které byly formovány komunistickou ideologií v jejím dobovém stalinistickém ražení.

• Kde teče krev a nafta, 1948, reportáže z Izraele, fotografie Viktor Radnický
• Ulice milá a jiné reportáže z Polska, 1950
• Německé jaro, 1950
• Z modrého zápisníku, 1951 reportáže
• Všude jsem potkal lidi, 1955
• Indiánské léto, 1956, Reportáže a cestopis z USA

Od roku 1955, po úspěchu své první prozaické knížky Dětské etudy, jež obsahuje příběhy malého chlapce a jeho otce, ve kterých je hodně poezie a minimum dobové ideologie, je spisovatelem na volné noze a píše prózu – převážně povídky, později divadelní hry. Autor má od počátku vlastní, svébytný, poetický, často melancholický, diktus. Možná, že pohádka Putování za švestkovou vůní se dá považovat za jediný autorův pokus o román. Ač určena pro děti, vyšla zprvu pro dospělé a těšila se svého času značné popularitě. V padesátých a šedesátých letech 20. století byl Ludvík Aškenazy relativně oblíbený a čtený spisovatel, který se trochu vymykal všem běžným zařazením a případným klišé v rámci tehdy vydávané a režimem povolené literatury,^[zdroj?] řada jeho povídek byla v těchto letech zfilmována.[9] Byl také scenárista, dramatik a autor rozhlasových her.

Jeho pozdější literární tvorba v emigraci (zprvu psaná ještě česky, posléze pak německy) byla z velké části literaturou dětskou. Za sbírku pohádek Wo die Füchse Blockflöte spielen získal roku 1977 Německou státní cenu za dětskou literaturu (Deutscher Kinderbuchpreis). Další úspěch zaznamenaly i knížky Wo die goldene Schildkröte tanzt a Du bist einmalig. Mimo řady pohádek psaných pro rozhlas (převážně Bayerischer Rundfunk) napsal v Německu mnoho rozhlasových her, které většinou i sám inscenoval, a mnoho televizních a filmových scénářů – převážně pro ZDF, ale také BR.

Dětské knížky vzniklé v emigraci vyšly v řadech překladů do dalších jazyků, rozhlasové hry se dočkávaly uvedení ve Velké Británii, Kanadě a Skandinávii. Přestože se tato jeho díla, vzniklá v emigraci, stala poměrně oblíbenými, do německé literatury nijak výrazně nezasáhla. Protagonisté jeho knih jsou často děti a hranice mezi knihami pro děti anebo o dětech je u tohoto autora často záměrně trochu nezřetelná:

• Dětské etudy, 1955, svého času bestseller, knížka o „človíčkovi“ založila autorovu popularitu
• Milenci z bedny, 1959, v jistém smyslu pokračování Dětských etud
• Etudy dětské a nedětské, 1963, povídky vynikající poetickým viděním okolního světa, jejichž prostřednictvím se autor vrací ke křehkému kouzlu dětských her

V roce 1956 poprvé vydal Československý spisovatel knihu se dvěma novelami, řazenými k žánru science fiction:

• Ukradený měsíc, pohádka, často zdramatizovaná, svého času i pro divadlo Semafor
• Červená hvězda, se stejnými hrdiny, chlapci, kteří z Měsíce pozorují Zemi s jejími prohřešky

Další povídkové sbírky jsou:

• Sto ohňů, 1952, dá se jistě definovat jako dílo poplatné stalinismu
• Vysoká politika, 1953, dá se jistě definovat jako dílo poplatné stalinismu
• Květnové hvězdy, 1955 později i pod názvem Májové hvězdy
• Psí život, 1959, povídky o zvířatech a lidech za války a v protektorátu
• Vajíčko, povídky

Je také autorem knihy básní:

• Černá bedýnka, 1960, poezie ilustrovaná a inspirovaná fotografiemi, vydala Mladá fronta