Ludmila Zelenková

Po obsazení bývalého ruského Polska rakouskou a německou armádou opustila Lublin a odjela do Moskvy, kde se stala ředitelkou jedné z nemocnic ruského Červeného kříže. Spolupracovala s odbočkou Československé Národní rady (ČSNR 1916)

Po bolševickém převratu přijímala do nemocnice na vlastní odpovědnost mnohé krajany a dočasně zde ukrývala legionáře a význačné pracovníky odboje, např. dr. Ivana Markoviče, organizátora československých legií v Rusku, od roku 1917 tajemníka pobočky Československé národní rady v Rusku, pozdějšího poslance, ministra, sociálnědemokratického politika, a zařídila mu odjezd z Moskvy přes Archangelsk do zemí Dohody, kde se setkal s profesorem Masarykem.

Po atentátu na Lenina byla nemocnice sice formálně zrušena, ale Ludmila Zelenková dokázala zařídit, že zde byl i nadále útulek pro krajany a legionáře odtržené od bojujících legií. Ukrývala i ženy po popravených bratrech Lutosławských, předácích polské emigrace. Ukrývaným opatřovala doklady na cizí jména a pomáhala jim postupně k odjezdu z Moskvy.

V nemocnici ukrývala také politika a legionáře Josefa Pšeničku, pozdějšího člena Národního shromáždění, kterého vedení legií poslalo do vlasti jako kurýra. Pšenička jí v obavě ze zatčení seznámil s obsahem vzkazu, který měl v Čechách předat Maffii. Po Pšeničkově zatčení se Ludmila Zelenková rozhodla vyřídit jeho vzkaz a vydala se 30. září1918 na strastiplnou cestu okupovaným územím přes Smolensk, Ovšu, kde byla uvězněna, Minsk a Brest Litevský do Čech, kam dospěla až po vzniku republiky, v listopadu 1918. Poselství pro poslance Špatného a pozdějšího guvernéra Národní banky Viléma Pospíšila předala, originály dokladů potvrdilo Ministerstvo národní obrany a Kancelář Československých legií.

Zásluhy Ludmily Zelenkové v odboji byly uznány Ministerstvem národní obrany a na základě dekretu č. 43905 jí byla jako jedné z 20 Češek udělena Československá revoluční medaile.

V nové republice se podílela na reorganizaci Československého Červeného kříže, do nějž byla povolána Alicí Masarykovou. Měla zde na starosti referát péče o příslušníky cizích států. Zejména v prvních letech po bolševické revoluci vykonala mnoho pro ruské uprchlíky a pro rodiny legionářů, které přijely s transporty legií do Čech a byly zpočátku bez přístřeší. Od založení byla členkou Ústředního sdružení Čechů a Slováků z Ruska[2].

S Renátou Tyršovou pracovala v charitativní organizaci České srdce a angažovala se v legionářských kruzích.

Napsala řadu článků, v nichž líčila své zážitky a válečná utrpení prostých lidí, které publikovala v četných denních listech a periodiku Legie[3]. Je autorkou vzpomínkové brožury na počátky své ošetřovatelské činnosti Ze života české ženy na Rusi.

Po návratu do republiky se jí podařilo v roce 1922 získat domek ve vznikající kolonii státních zaměstnanců Ořechovka. Po pozemkové reformě s manželem koupili bývalý statek Clam – Gallasů v německé obci Schönbach (později Zdislava) u Německého Jablonného (Jablonné v Podještědí). V roce 1926 opustila Prahu a svoji práci v Čs. Červeném kříži a žila s manželem Josefem Zelenkou v Schönbachu jako jediná česká rodina. Syn Dr. Miroslav Zelenka tehdy působil jako polonista na FF UK.

Ve 30. letech žila převážně na statku v Schönbachu. Po zabrání Sudet v roce 1938 byl statek Zelenkových zkonfiskován nacisty. V letech okupace žila ovdovělá Ludmila Zelenková v Praze; syn Miroslav byl sledován a vyslýchán německou policií. Po válce byl rodině částečně vyhořelý statek nakrátko vrácen, avšak v roce 1948 opět zabaven komunistickým režimem. Ludmile byl ponechán malý domek ve Zdislavě, kde v roce 1950 zemřela.