Lužická srbština

Lužická srbština je všeobecné pojmenování pro příbuzné západoslovanské jazyky používané Lužickými Srby na území německé Lužice, tj. ve východním Sasku a v jihovýchodním Braniborsku.

Dvojjazyčné názvy v Budyšíně

Lužická srbština se vyvinula z jazyka Polabských Slovanů, kteří vymřeli asi v 10. století, avšak zachovaly se prameny pro přepis a rekonstrukci jejich jazyka. Lužice patřila k Zemím koruny České, ztracena byla definitivně až v roce 1814 po vídeňském kongresu. V současné době jsou Lužičtí Srbové výrazně asimilováni, někteří z nich si však uchovávají jazyk i kulturní tradice.

Po roce 1990 se stala lužická srbština úředním jazykem v některých oblastech Německa, zejména v okolí města Budyšín (lužickosrbsky Budyšin, německy Bautzen), a vyučuje se i na místních školách. Lužičtí Srbové také prožívají jakési „národní obrození“, kdy ti z nich, kteří byli vychovávání pouze německy, mají nyní široké možnosti se jazyk svých předků naučit, a ožívají i jejich národní tradice. Bohužel německé orgány stále nedodržují množství nařízení a zákonů týkajících se rovnoprávnosti lužické srbštiny s němčinou.^[zdroj?] Většina Lužických Srbů dnes tedy ovládá lužickou srbštinu (jako jazyk pro domácí komunikaci) i němčinu (většinou v práci, při styku s úřady ap.). Z jazykovědného hlediska rozeznáváme lužickou srbštinu horní a dolní:

• hornolužická srbština (též hornolužičtina, horní lužická srbština)
• dolnolužická srbština (též dolnolužičtina, dolní lužická srbština)