Lori modroprsý

Lorie modroprsé poprvé popsal německý zoolog Philipp Ludwig Statius Müller v roce 1776. Jsou řazeni do řádu papoušků, rodu Eos, který je blízce příbuzný rodu Pseudoeos.[4]

Bývají popisovány tři poddruhy: Eos histrio challengeri, Eos histrio histrio a Eos histrio talautensis. Nicméně první dva, které pochází z ostrova Miangas a souostroví Sangihe, již zřejmě vyhynuly následkem odlesňování. Přesná doba vyhynutí není známa, nicméně při výpravě v roce 1986 již na Sangihe ani Miangasu žádní loriové nebyli.[5] Populace přežívající na Karakelangu přísluší k subspecii E. h. talautensis.

Loriové modroprsí jsou malí a lehce stavění ptáci, zároveň také dobří letci. V dospělosti měří asi 30 cm na délku, rozpětí křídel se pohybuje mezi 15 a 16 cm.[5] Není u nich patrný pohlavní dimorfismus[6] a vydávají krátké a ostré pištění.[7]

Mají krátký, ostře zakřivený a jasně oranžový zobák. Peří je na většině těla jasně červené, modrý až fialový je pruh táhnoucí se od šíje přes oči až na čelo. Také náprsenka a peří na nohou jsou modré. Letky jsou zbarveny fialově až fialovo-červeně, krovky bývají červené s černými konci. Spodní strana ocasu je matně červená.[8] Mají šedé nohy s černými drápy, duhovky tmavě hnědé.[9]

V současné době existuje jediná populace loriů na ostrově Karakelang (souostroví Talaudských ostrovů v Molouckém moři).[10] Mimo tento ostrov již všechny populace zřejmě vymřely. Vyhledávají lesy se vzrostlými stromy v nadmořské výšce do 1500 m.

Loriové modroprsí žijí pouze v korunách stromů – nikdy nesestupují až na zem, ani při hledání potravy.[6][9] Ačkoliv nemigrují na dlouhé vzdálenosti, tak při hledání jídla mohou přelétávat mezi jednotlivými ostrovy. Živí se hlavně nektarem a pylem, podobně jako většina druhů loriů. Sekundárně i hmyzem a ovocem, které sbírají i na zahradách.[6][11] Tito ptáci jsou poměrně hluční, především při přeletech, a ztichnou až při krmení.[6][11]

Hnízdí na urostlých stromech, které jsou ale káceny, čímž loriové přichází o místa k vyvedení mladých. Jako období hnízdění bývá uváděn duben až květen, ale také listopad až prosinec, kdy je největší hojnost ovoce.[11] Samičky snáší jedno až dvě vejce, která poté zahřívají 25 až 26 dnů.[6] Mladí se líhnou téměř holí a slepí: oči otevírají až po deseti až čtrnácti dnech. Do šedesátého dne života jsou již plně opeření a od sedmdesátého se sami krmí.[11] Pohlavně dospívají okolo dvou let.[11]

Mimo období rozmnožování tvoří menší hejna (do osmi jedinců),[12] která se slétávají na palmových plantážích.

Roku 1996 byla populace loriů modroprsých odhadována na 9 400 až 24 150 jedinců, v roce 1999 byly stavy podobné.[5] K roku 2019 se počet divokých jedinců pohybuje mezi 5,5 až 14 000 kusy.[7]

První zaznamenaný import proběhl v roce 1871, cílem byla zoologická zahrada v Londýně.[13] První odchov byl ale zaznamenán až mnohem později: roku 1965 u soukromého chovatele v Dánsku.[13] Od té doby obchod s exotickým ptactvem jen kvetl: například pozorování v roce 1999 dokázalo, že ročně je z ostrova Karakelang vyvezen tisíc až dva tisíce loriů modroprsých.[2] Nicméně obchod s exotickými zvířaty není jedinou hrozbou, která stojí za úbytkem populace: další z nich je odlesňování a s ním související ztráta přirozeného prostředí.[10] Kvůli němu vymizeli například na souostroví Sangihe.[2]

Dle Mezinárodního svazu ochrany přílohy (IUCN) se jedná o ohrožený druh. Jako jeden ze dvou druhů loriů (společně s vinim modrým Vini ultramarina) se nachází i v první příloze CITES, což znamená, že obchod s živými exempláři je zakázaný.[14] Díky černému obchodu ale import stále pokračuje; většina jedinců je transportována přes blízké Filipíny.[3]