Ludovico Ariosto

Narodil se ve městě Reggio Emilia.[3] Jeho otec byl velitelem pevnosti, matka pocházela z místní šlechtické rodiny. Byl nejstarším z deseti sourozenců. [4] Rodina se usadila ve Ferraře, kde se otec stal soudcem a později úředníkem městské správy. Ludovico se od útlého mládí zajímal o poezii, avšak na přání svého otce začal v roce 1489 studovat právo. Po pěti letech mu otec povolil, aby se věnoval literatuře.l Pod vedením humanisty Gregoria da Spoletiho[5] studoval literaturu a latinu, na univerzitě se zapsal na filozofii. Zapojil se do kulturního života, hrál v divadelních představeních a napsal i své první básně. V roce 1500 mu náhle zemřel otec a Ludovico se jako nejstarší musel postarat o své sourozence. Získal místo u ferrarského dvora. [4]

V diplomatických službách kardinála Ippolita d'Este pracoval v letech 1503–1517. Vedl úspěšná diplomatická jednání s papežem Juliem II. a stal se i přítelem následujícího papeže Lva X. Italský básník se snažil pojednávat o člověku nezávislém na církvi, avšak na ní samotné byl závislý. Z nemanželského vztahu se mu v roce 1509 narodil syn Virginio, kterého v pozdějších letech oficiálně uznal za vlastního. V roce 1513 se Ariosto zamiloval do Alessandry Benucciové, manželky obchodníka ve Florencii. Poté, co ovdověla, se přestěhovala do Ferrary, ale básník se s ní oženil až v roce 1527. I po svatbě však žili odděleně. Ariosto měl svůj dům v ulici Mirasole, kde žil se synem Virginiem a invalidním bratrem Gabriellem. [4] V roce 1516 vyšlo jeho životní dílo Zuřivý Roland, na kterém pracoval už více než deset let.

V roce 1517 byl kardinál jmenován biskupem na východě Maďarska, ale Ariosto odmítl opustit Ferraru. Začal sloužit vévodovi Alfonsovi d'Este, který jej roku 1521 vyslal do malé vesničky v kraji Garfagnana, kde měl vykonávat funkci správce. Po třech letech se Ariostovi podařilo vévodu přesvědčit, aby se mohl vrátit do Ferrary. Věnoval se zde divadlu, napsal několik her a překládal antické komedie. Jeho Zuřivý Roland vyšel v roce 1532 potřetí se 46 zpěvy. O toto dílo projevil zájem i císař Karel V. při setkání v roce 1532.

Ludovico Ariosto zemřel v roce 1533 po delší nemoci ve svém domě ve Ferraře. Byl nejprve pohřben v kostele sv. Benedikta, ale v roce 1801 byly jeho ostatky přemístěny do velkého sálu městské knihovny v paláci Paradiso, kde mu byl vybudován honosný náhrobek.[4]