Hlas

Hlas, přesněji lidský hlas, je zvuk, vznikající modulováním proudu vzduchu kmitajícími hlasivkami. V hudbě výraz hlas použito pro označení melodické linky - partu. U varhan je jako hlas označena skupina píšťal s jednou zvukovou barvou (rejstřík).

Tvorba hlasu - fonace

Tvorbu lidského hlasu vysvětluje tzv. teorie zdroje a filtru, která popisuje vznik hlasu ve dvou stupních.[1][2] V prvním stupni vzniká hrtanový tón modulováním proudu vzduchu vlivem kmitání hlasivek (zdroj). Ve druhém stupni je tento hrtanový tón modifikován v dutinách vokálního traktu, které působí jako rezonátor (filtr), a vzniká tím finální zvuk hlasu. Ten je potom vyzařován z úst (a někdy i z nosu) ven do prostoru.

Zdrojem hlasu je výdechový proud z plic, který je modulován kmitáním hlasivek a dává tak vznik primárnímu hrtanovému tónu.[2] Hlasivky můžeme pomocí svalů přibližovat či oddalovat, kmitání ale není svalová činnost, nýbrž výsledek tlakových poměrů a elastických vlastností hlasivek. Hlasivky jsou ve fonačním postavení přiblíženy k sobě a vzduch proudící z plic je rozkmitává. Hlasivky se při jejich kmitavém pohybu pohybují vlivem působení intraglotického tlaku (tj. tlaku v mezihlasivkové štěrbině působícího na hlasivky) a elasticity tkání hlasivek.[3][4] Při řeči se hlasivky na tvorbě hlasu podílí tak, že buď kmitají a propůjčují hlasu tónové složky (které jsou přítomny např. u samohlásek, sonor, znělých konsonant), a nebo že nekmitají a vytvoří pouze štěrbinu, kterou proniká vzduch generující šum (např. neznělé obstruenty).[5]

Jedinečnost každého lidského hlasu je částečně způsobena odlišnou základní frekvencí (danou především vlastnostmi hlasivek) a z větší míry pak barvou hlasu (frekvenčním spektrem), která vzniká modifikací spektra hrtanového tónu v dutinách vokálního traktu (tj. dutinách dýchacích cest nad hlasivkami). Hrtanový tón vznikající při kmitání hlasivek je složený tón s odpovídající harmonickou řadou. Od hrtanového tónu jsou odvozeny všechny tónové složky řeči. Dutiny vokálního traktu poté slouží jako rezonátor, který zesiluje některé svrchní harmonické tóny a tak ovlivňuje barvu hlasu. Oblasti zesílení svrchních harmonických tónů se nazývají formanty. Formanty jsou důležité pro rozlišování samohlásek, ale i některých souhlásek (sonory).[6]

Zvukovou stránku jazyka zkoumá fonetika.

Frekvenční rozsah

Frekvenční rozsah neškoleného hlasu dospělého jedince je jen asi 1,5 oktávy.[zdroj?!] Lidský hlas se mění s věkem: hlas novorozence má frekvenci přibližně 440 Hz (komorní a, základní tón pro ladění hudebních nástrojů, má tutéž frekvenci). V době pohlavního dospívání dochází k mutaci, výška hlasu klesá (viz níže – rozdělení podle výšky).[zdroj?!]

Složky frekvenčního spektra hlasu dosahují do oblasti kolem 10 kHz. Pro přenos srozumitelné řeči postačuje pásmo výrazně užší. Nejdůležitější složky, zajišťující srozumitelnost, leží v oblasti 1–3 kHz. Vyšší frekvence se podílejí především na barvě hlasu.[zdroj?!]

Mezinárodní telekomunikační unie stanovila pro přenos telefonních hovorů frekvenční rozsahu 300 Hz – 3,4 kHz. Předpokládá se, že nesrozumitelná slova si telefonisté domyslí z kontextu nebo si je vyhláskují.[zdroj?!]

Dynamický rozsah

Hladina akustického tlaku vytvářeného hlasem je závislá na vzdálenosti od úst, prostředí a úsilí řečníka.[7] Při běžném hovoru je časově průměrovaná hladina akustického tlaku řeči ve vzdálenosti 1 m asi 40 až 60 dB(A), při velmi hlasitém projevu kolem 80 dB(A).[8] Pianissimo při operním zpěvu je v hledišti cca 50 dB, fortissimo cca 85 dB. Rekordy při světové soutěži v řevu se pohybují přes +100 dB. [9] Přesná měření ukázala, že špičkové hladiny nejhlasitějších fonací dosahují ve vzdálenosti 30 cm od úst hodnot kolem 130 dB(C). [10]

Hlas v hudbě
Podrobnější informace naleznete v článku Druhy hlasů.

Hlas je v hudbě nejčastěji používán jako zpěv. Hlasy v různých výškových polohách mají různé názvy.

Co literatura, to jiné přiřazení názvů hlasů k frekvenčním rozsahům. Zde uvedené hodnoty viz Horová, doplněno Juríkem.

název zn. typ rozsah dle literatury
dětský
soprán S ženský h – c3, tj. 246 – 1046 Hz
mezzosoprán mS ženský g – a2, tj. 196 – 880 Hz
alt A ženský e – e2, tj. 164 – 659 Hz
kontraalt cA ženský
kontratenor cT mužský
tenor T mužský H – a1, tj. 123 – 523 Hz
baryton Bt mužský G – e1, tj. 98 – 392 Hz
basbaryton bBt mužský F – c1
bas B mužský E – h, tj. 82 – 329 Hz
kontrabas cB mužský G1 – c

Alternativní hlasové techniky

Kromě klasického zpěvu existuje ještě několik hlasových technik, které se vyvinuly buď jako součást lidové hudby některých národů, nebo v prostředí západní umělé a populární hudby. Patří mezi ně:

  • Alikvotní zpěv – technika, pomocí které lze zesílit alikvotní tóny, přirozeně obsažené v hlase a vytvořit iluzi dvojhlasého zpěvu, mezi alikvotní zpěv se zařazuje i hrdelní zpěv
  • Sprechgesang – technika, která se nachází přibližně napůl cesty mezi řečí a zpěvem. Využil ji například Arnold Schoenberg ve své skladbě Pierrot Lunaire
  • Rap – rytmická recitace. Důraz je kladen hlavně na text, výslovnost, frázování a rytmus, spíše než na vytváření tónů
  • Beatbox – nápodoba zvuků bicích nástrojů a perkusí pomocí hlasu
  • Scat – improvizovaný jazzový zpěv beze slov nebo s nesmyslným textem
  • Growling – z anglického growl = mručet, vrčet. Technika velmi hlubokého mručení, řevu, která se vyvinula jako součást death metalové hudby
  • Jódlování – technika, která je součástí lidové hudby v Alpských zemích, převážně v Rakousku a Švýcarsku. Je založena na velkých a rychlých intervalových skocích, které jsou navíc doprovázeny změnou hlasového rejstříku. Nižší tón je zpíván prsním rejstříkem a vyšší pak falzetem
  • Brumendo – zpěv bez artikulace, se zavřenými ústy (zvuk "m" nebo "hm").
  • Screaming – hrdelní řev,používaný hlavně v metalu a příbuzných stylech, zpívají se s ním buď celé písně nebo jen úseky.
  • Scream – jednorázové zařvání používané hlavně v rocku a metalu. Může být vysoké, nízké nebo střední. Může být krátké nebo také velice dlouhé, může se při něm měnit tonina ale na rozdíl od screamingu se nezpívají žádná slova.

Poruchy hlasu
  • Jakákoliv patologická[zdroj?!] změna hlasu (chrapot, přeskakování, změna výšky atd.) – dysfonie
  • šepot – hlasivky nekmitají – afonie
  • ztráta vyvinuté řeči při poškození mozku – afázie[zdroj?!]
  • ztráta po fyzickém nebo psychickém traumatu – mutismus[zdroj?!] , němota
  • vysoký hlas při i po pubertě[zdroj?!] – puberphonie

Poruchami hlasu se zabývá foniatrie, specializovaná disciplína otorinolaryngologie neboli ORL – „ušní, nosní, krční“, nápravou poruch řeči pak logopedie.

Odkazy

Reference
  1. Fant GM. Acoustic theory of speech production. The Hague: Mouton, 1960
  2. ŠVEC, Jan: Studium mechanicko-akustických vlastností lidského hlasu. (Dizertační práce). Olomouc: Univerzita Palackého, Přírodovědecká fakulta, Katedra experimentální fyziky, 1996, https://www.researchgate.net/publication/311087009_Studium_mechanicko-akustickych_vlastnosti_zdroje_lidskeho_hlasu_Dizertacni_prace
  3. TITZE, Ingo R.: Principles of voice production (second printing). Iowa City, IA: National Center for Voice and Speech, 2000
  4. ŠVEC, Jan G.; SCHUTTE, Harm K.; CHEN, C. Julian. Integrative Insights into the Myoelastic-Aerodynamic Theory and Acoustics of Phonation. Scientific Tribute to Donald G. Miller. Journal of Voice. 2021-03, s. S0892199721000552. Dostupné online [cit. 2022-03-17]. DOI 10.1016/j.jvoice.2021.01.023. (anglicky)
  5. SKARNITZL, Radek: Znělostní kontrast nejden v češtině, Epocha, Praha, 2011
  6. PALKOVÁ, Zdena: Fonetika a fonologie češtiny, Karolinum, Praha, 1997
  7. ŠVEC, Jan G., GRANQVIST, Svante: Tutorial and guidelines on measurement of sound pressure level in voice and speech. J Speech Lang Hear Res 61: 441-461, 2018.
  8. ČSN EN ISO 9921: Ergonomie - Hodnocení řečové komunikace . Praha: Český normalizační institut, 2004
  9. Guinness World Records. Loudest scream (individual). http://www.guinnessworldrecords.com/worldrecords/67537-loudest-scream-individual, 2017
  10. ŠRÁMKOVÁ H, GRANQVIST S, FÜRST T, ŠVEC JG: Měření dynamického rozsahu lidského hlasu. Akustické listy 17: 11-18, 2011.

Literatura
  • Burghauser,J.; Špelda, A.: „Akustické základy orchestrace“, Panton, Praha, 1967
  • Jurík, M. a kol.: „Malá encyklopédia hudby“, Obzor, Bratislava, 1969
  • Cocteau, Jean: „Lidský hlas“ (Voix humaine), Adolf Synek (překlad Jan Kučera), edice Omnia, Praha, 1932

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.