Lev Alexandrovič Mej
Lev Alexandrovič Mej (rusky Лев Александрович Мей, 13. únorajul./ 25. února 1822greg., Moskva – 16. květnajul./ 28. května 1862greg., Petrohrad) byl ruský básník, prozaik, dramatik a překladatel.[2]
| Lev Alexandrovič Mej | |
|---|---|
 Lev Alexandrovič Mej kolem roku 1862 | |
| Narození | 13. únorajul./ 25. února 1822greg. Moskva |
| Úmrtí | 16. květnajul./ 28. května 1862greg. (ve věku 40 let) Petrohrad |
| Místo pohřbení | Mitrofanievský hřbitov, od roku 1935 Literatorskije mostki na Volkovkém hřbitově |
| Povolání | básník, prozaik, dramatik, překladatel. |
| Národnost | ruská |
| Stát |  Ruské impérium |
| Alma mater | Lyceum v Carském Selu |
| Významná díla | Carská nevěsta, Pskoviťanka |
| Manžel(ka) | Sofija Grigorjevna (1821-1889)[1] |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Jeho otcem byl poruštěný německý důstojník, který byl zraněn v bitvě u Borodina a brzy zemřel. Vzdělání získal nejprve v letech 1831-1836 ve šlechtickém ústavu v Moskvě a pak v lyceu v Carském Selu. Po absolvování lycea roku 1841 působil až do ledna 1849 v kanceláři moskevského generálního gubernátora.[3]
Roku 1845 začal spolupracovat s Pogodinovým časopisem Moskvan (Москвитянин), ve kterém publikoval své básně, dramata a překlady. Roku 1850 se stal členem „mladé redakční rady časopisu“ a vedl rubriku ruské a zahraniční literatury. Téhož roku se oženil s dcerou statkáře a žil na smolenském panství svého tchána.[3]
Nějakou dobu učil na 2. moskevském gymnáziu, ale pro neshody s kolegy byl nucen odejít. Roku 1853 se odstěhoval do Petrohradu a věnoval se výhradně literární tvorbě. Publikoval například v časopise Ruské slovo (Русское слово) a byl korektorem a později členem redakční rady časopisu Knihovna pro čtení (Библиотека для чтения). Dokonce života se také věnoval překladům na zakázku.[4]
Žil bohémským životem a měl velkou zálibu v pití alkoholu, což vedlo k jeho předčasné smrti ve čtyřiceti letech.[3] Pohřben byl v Petrohradě na Mitrofanievském hřbitově. Roku 1935 byly jeho ostaky přeneseny na Literatorskije mostki (Литераторские мостки) na petrohradském Volkovkém hřbitově.[5]
Mej je především virtuosem veršc, obsahově jsou však jeho básně slabší a většina z nich je parafrazí přetlumočených dojmů. Patří však k předním ruským překladatelům. Mistrně přeložil Píseň písní, Heineovy a Schillerovy básně, díla Anakreóna a dalších. Do současné ruštiny také převedl Slovo o pluku Igorově. Je rovněž autorem několika próz a tří historických dramat, které všechny zhudebnil Rimskij-Korsakov. Zhudebněna byla také řada jeho básní na lidové motivy[4] například Musorgským, Borodinem, Čajkovským nebo Rachmaninovem.[6]
Výběrová bibliografie
- Царская невеста (1849, Carská nevěsta), historickš drama odehrávsjíví se roku 1572.
- Отойди от mеня, сатана! (1851, Odejdi ode mě, satane!), báseň, řada mistrné vykreslených obrazů, které ďábel-pokušitel odhaluje před Kristem.
- Сервилия (1854, Servilija), historické drama z doby císaře Nerona, ve které, se Mej snaýiů ukázat vítězství křesťanství nad římskou společností.
- Стихотворения (1857, Básně), sbírka básní.
- Фрески (1858, Fresky), poetický cyklus.
- Псковитянка (1860, Pskoviťanka). historické drama založené na skutečné události - příchodu cara Ivana Hrozného do Pskova v roce 1570 po novgorodském masakru.
- Батя (1861, Táta), povídka o tom, jak se nevolník postaral o svou ovdovělou a zbídačenou paní, která jej pak prodala za sto rublů.
Adaptace
Hudba
- Псковитянка (1873, Pskoviťanka, jiný název Car Ivan Hrozný), opera ruského skladatele Nikolaje Andrejeviče Rimskáho-Korsakova na vlastní libreto podle stejnojmenné Mejovy hry, přepracováno 1894.
- Боярыня Вера Шелога (1898, Bojarka Věra Šeloga), prolog k opeře Pskoviťanka od Nikolaje Andrejeviče Rimskáho-Korsakova na vlastní libreto podle prvního jednání Mejovy hry.
- Царская невеста (1899, Carská nevěsta), opera Nikolaje Andrejeviče Rimskáho-Korsakova, libreto podle stenojmenné Mejovy hry napsal Ilja Fjodorovič Tjumeněv
- Сервилия (1902, Servilia), opera Nikolaje Andrejeviče Rimskáho-Korsakova na vlastní libreto podle stehnojmenné Mejovy hry.
Film
- Царь Иван Васильевич Грозный (1915, Car Ivan Vasiljevíč Hrozný), ruský němý film podle libreta Rimskáho-Korsakova k opeře Pskoviťanka , režie Alexandr Ivanov-Gaj, v titulní roli Fjodor Ivanovič Šaljapin.
Česká vydání
- Ukázky z básníkovy tvorby jsou osbaženy
- v antologii ruské poezie Niva, Praha: František Šimáček 1885, přeložil František Chalupa
- v knize Lampa útšchy: antologie světové poezie v překladech Ivana Slavíka, Praha: H&H 1996, přeložil Ivan Slavík.
- Autorova povídka Pivoňky je obsažena v 66. svazku edice 1000 nejkrásnějších novell 1000 světových spisovatelů, Praha: Josef R. Vilínek 1913.
Odkazy
Reference
- Sofja Grigorjevna Mey - GENI
- HRALA, Milan a kol. Slovník spisovatelů – Sovětský svaz, II. díl. Praha: Odeon 1978. S. 91.
- Мей Лев Александрович - Lib.ru/Классика
- Ottův slovník naučný. 17. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 1999. S. 42.
- Литераторские мостки - Лев Александрович Мей
- Лев Александрович Мей - Большая российская энциклопедия
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Lev Alexandrovič Mej na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Lev Alexandrovič Mej
- (rusky) Лев Александрович Мей - биография и стихи поэта
- (rusky) Мей Лев Александрович - Хронос
- (rusky) Лев Александрович Мей – цитаты
