Levá opozice

Vzniku levé opozice předcházelo násilné potlačení povstání v Kronštadtu (na kterém se výrazně podílel sám Trockij) a X. sjezd KSR(b), obojí roku 1921. O tomto sjezdu, kde po zákazu opozičních stran z roku 1918 došlo k zákazu frakcí, napsal později (1936) sám Trockij: „Avšak to, co podle původního úmyslu se pokládalo jen za vynucenou daň tíživým okolnostem, přišlo neobyčejně vhod byrokracii […, která] směřuje od této chvíle k tomu, jak zbavit stranické ústrojí kontroly…“[2].

Zde je možno hledat zárodky instrumentu „diktatury stranického vedení a aparátu nad stranou samotnou“ a tedy nad celou zemí, což bylo implikováno již „principy, jimiž se řídil Lenin“[3]. Opozice se začala formovat i proti Stalinově zahraniční politice, proti jeho tézím o socialismu v jedné zemi, proti industrializaci a kolektivizaci v jeho pojetí. I když převzetí moci Stalinovou frakcí nebylo ještě s konečnou platností rozhodnuto, bylo v této době předurčeno.

Počátkem 20. let existovalo v Rusku několik opozičních seskupení jako Dělnická skupina - Рабочая группа (Gavril Mjasnikov) nebo Dělnická pravda - Рабочая правда (Alexandr Bogdanov), zejména pak ale Dělnická opozice - Рабочая оппозиция (Alexandr Šljapnikov, Sergej Medveděv, Alexandra Kollontajová). Již jejich název dokumentoval paradoxní situaci, že ve státě, který si dělal nárok být tzv. diktaturou proletariátu, se aktivní dělnické hnutí muselo organizovat v takto pojmenovaných skupinách. Ještě roku 1921 poznamenává Trockij na adresu Dělnické opozice „… jako kdyby strana nebyla oprávněna prosadit svou diktaturu i tehdy, když se dočasně míjí s představami dělnické demokracie … to je … priorita strany, která je povinna prosadit svou diktaturu bez ohledu na dočasné kolísání dělníků…“[4]. Tyto skupiny byly postupně zakázány, pokud byly aktivní v rámci strany, byly zatlačovány do pozadí. Dělnická skupina se ve svém manifestu z roku 1923, který byl předložen na XII. Sjezdu KSR(b), přes veškerou kritiku postavila na stranu programu KSR[5], byla zakázána a Mjasnikov byl zatčen.

Samotný vznik Levé opozice je zpravidla uváděn v souvislosti s tak zvanou deklarací 46 z října 1923. Tato deklarace, podepsaná 46 představiteli KSR(b) a adresovaná politbyru strany[6], argumentovala stejně jako již předtím zlikvidované skupiny: stranická hierarchie, profesionální straníci versus obyčejní, strnutí strany atd. K podepsaným náleželi známí bolševici jako Jevgenij Preobraženskij, Leonid Petrovič Serebrjakov, Vladimir Smirnov, Timofej Sapronov, Georgij Pjatakov a další. Trockij sám deklaraci nepodepsal, stejnou kritiku však vyjádřil ve svém dopise o týden dříve). V této době se iniciátoři nacházeli ještě v opozici vůči tehdejší vedoucí trojce Stalin – Zinověv – Kameněv, kteří měli podporu i Bucharina a Rykova. Začátkem roku 1925 se se Stalinem nepohodli pak i Zinověv a Kameněv, kteří založili Novou opozici, která však vzápětí v prosinci 1925 byla na XIV sjezdu strany potřena, oba se připojili k Trockého opozici (krátce byl užíván pojem Spojená opozice). Mezi říjnem 1926 a listopadem 1927 byli členové této opozice odstraněni ze strany, 15. sjezd strany v prosinci 1927 pak názory opozice prohlásil za neslučitelné s učením strany.

První vydání Buletýnu opozice

Po XV. sjezdu začíná konečná čistka strany: zatímco Zinověv a Kameněv „doznali svých chyb“, byl Trockij spolu se svými stoupenci vyloučen ze strany a později poslán do exilu. Sapronov byl také ze strany vyloučen a poslán na Krym, později do Gulagu. V exilu se Trockij pokoušel dál o opoziční aktivitu – roku 1929 založil v Paříži Buletýn opozice (Бюллеетен оппозиции), roku 1930 založil Mezinárodní levou opozici, což měla být opoziční skupina uvnitř kominterny (její členové, a také i z členství podezřelí, byli ovšem z kominterny okamžitě vyloučeni). Trockij však zůstává věren svému přesvědčení a víře i nadále: „Neznamená zhroucení Kominterny také zhroucení státu, jenž vznikl z říjnové revoluce? … Tato myšlenka zdá se na pohled nezvratná. A přece je nesprávná“[7].

Roku 1933 byla Mezinárodní levá opozice přejmenována na Mezinárodní komunistickou ligu, ze které v Paříži roku 1938 vzešla Čtvrtá internacionála.

K vedoucím členům Levé opozice patřily především následující osobnosti:

• Lev Davidovič Trockij (1879–1940), komisař pro zahraniční věci a velitel Rudé armády
• Alexander Beloborodov (1891–1938)
• Michail Boguslavskij (1886–1937)
• Andrej Bubnov (1883–1940)
• Chen Duxiu (1879–1942), vedl Levou opozici v Číně
• Jakov Drobnis
• Adolf Joffe
• Josif Kosior (1893–1937)
• Nikolaj Krestinskij
• Sergej Mrachkovskij (1883–1936)
• Nikolaj Muralov (1877–1937)
• Valerian Obolenskij (znám i jako N. Osinskij) (1887–1938)
• Georgij Oppokov (1888–1937)
• Jevgenij Preobraženskij (1886–1937)
• Georgij Pjatakov (1890–1937)
• Karl Radek (1885–1939)
• Christian Rakovskij (1873–1941)
• Timofej Sapronov
• Victor Serge (1890–1947)
• Ivar Smilga (1892–1937)
• Ivan Nikitič Smirnov (1881–1936)
• Vladimir Michajlovič Smirnov (1887–1937)
• Lev Sosnovskij (1886–1937)