Leo Slezak

Narodil se v Šumperku v českoněmecké rodině. Otec tam hospodařil na rodinném mlýně, který však musel opustit z finančních důvodů. Rodina se přestěhovala do Brna, kde Leo začal chodit do školy. Nebyl dobrý student, škola ho nebavila, často vyrušoval a reálné gymnázium nedokončil. Šel se učit zahradníkem, ale zakrátko usoudil, že vyzkouší raději zámečnické řemeslo.[2] V učení strávil tři roky, ale nejvíc ho lákalo divadlo, chtěl se stát činoherním komikem. Působil tam jako statista a při jednom z představení si jeho hlasu povšiml barytonista Adolf Robinson. Dával zdarma Slezákovi hodiny zpěvu a na jeho přímluvu byl devatenáctiletý Leo Slezak přijat jako elév do operního souboru německého divadla. Podle smlouvy v prvním roce nevystupoval, ale měl za povinnost nastudovat tři operní role.[3]

V roce 1896 debutoval v titulní roli Lohengrina, v roce 1898 přešel do Královské dvorní opery v Berlíně, kde však nebyl angažován, načež již po jednom roce přesídlil do Vratislavi.[2] Zde se seznámil se svou pozdější manželkou, herečkou Elisabeth Wertheimovou (1874–1944).[3] Poté následovala hostování v Londýně a Vídni, kde byl přijat s nadšením. Od září 1901 byl stálým členem sboru Vídeňské státní opery (roku 1926 se stal čestným členem) a začala jeho úspěšná kariéra. Roku 1907 studoval v Paříži u světoznámého tenoristy Jeana de Reszke, kde si vycizeloval styl pro světovou kariéru. Roku 1909 podepsal tříletou smlouvu s Metropolitní operou v New Yorku, kde byl oslavován jako wagnerovský a verdiovský pěvec. Když při jednom z hostování v Rusku vypukla první světová válka, musel spěšně odjet a byl poté Vídeňany znovu přijat s otevřenou náručí. Proslavil se nejen na operní scéně, ale také jako zpěvák písní. Pravidelně se vracel do Brna na pohostinská vystoupení v Novém německém divadle a několikrát zavítal se svým recitálem i do rodného Šumperka.[2] V dubnu 1934 vystoupil ve své poslední roli jako Othello na jevišti Vídeňské státní opery, kde během své dlouhé kariéry nastudoval 44 rolí a odehrál více než tisíc představení.[3]

Jeho hlasový obor byl hrdinný tenor, jeho pianissimo bylo takřka legendární, a i na tehdejších gramofonových nahrávkách, které byly technicky velmi nedokonalé, fascinuje svým hlasem a také úžasnou srozumitelností textu. Svou výškou 195 cm a hmotností téměř 150 kg byl i opticky výrazným zjevem.[3]

Roku 1932 započala jeho druhá kariéra hvězdy německé kinematografie, v nichž ztvárnil zejména komické role a téměř ve všech také zpíval. Natočil kolem 45 filmů. Mezi nejznámější tituly patří La Paloma (1934), Gasparone (1937) a Es war eine rauschende Ballnacht (1939).

Hrob Leo Slezaka

Nespočet anekdot, jejichž věrohodnost je však spíše pochybná, vypovídá o Slezakově velikém smyslu pro humor, který jej neopouštěl ani na jevišti: když jednou při představení „Lohengrina“ jeden z jevištních techniků příliš brzy vypustil labuť, předtím, než do ní tenorista nastoupil, načež se měl užaslého publika zeptat: „Promiňte prosím, kdy jede další labuť?“; tento bonmot se prý našel uplatnění dokonce i v hovorovém jazyce.[4][3]

Leo Slezak žil převážně ve Vídni, od května 1938 v Berlíně, ve volných chvílích od roku 1911 ve starém selské usedlosti v Egernu na Tegernském jezeře, kde se také spřátelil s Georgem Hirthem a spisovateli L. Thomou a L. Ganghoferem. Ve Vídni se stal členem lóže svobodných zednářů. Své poslední roky života strávil v Rottach-Egernu v Bavorsku, kde byl po smrti také pohřben po boku své ženy Elisabeth.

Jeho děti Walter (1902–1983) a Margarethe (1901–1953) se také vydaly po cestě divadelních prken, Walter se proslavil v USA jako filmová hvězda. Margarethe byla operní zpěvačkou.

Roku 1960 byla po něm ve vídeňské části Währing (18. okrsek) pojmenována ulice Leo-Slezak-Gasse. Slezakova busta byla v roce 2013 umístěna do foyer Mahenova divadla v Brně.[5]

Napsal také několik knih, v nichž humorným způsobem popisuje svůj pohnutý život:

• 1922 Meine sämtlichen Werke. Rowohlt, Berlin
• 1927 Der Wortbruch. Rowohlt, Berlin
• 1940 Rückfall. Rowohlt, Berlin
• 1948 Mein Lebensmärchen. Piper, München

• „Magische Töne“ (Assad in Die Königin von Saba / Goldmark / mit Klavier1905)
• „Magische Töne“ (Assad in Die Königin von Saba / Goldmark / mit Orchester 1909)