Leo Marian Vodička

Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (1968–1972), obor sólový zpěv, ve třídě doc. Josefa Války.

Tenorista s tmavou barvou hlasu s širokým repertoirem lyrických i dramatických rolí.

Pro tmavou barvu hlasu a bezproblémovou nejvyšší tenorovou polohu, dramatické herectví a impozantní jevištní zjev je na domácích i světových scénách hojně obsazován do rolí romantického repertoiru.

Svoji operní karieru zahájil v Českých Budějovicích (1970–1972), kde nastudoval Prince – Rusalka, Alfreda – Traviata a SouChonga – Země úsměvů. Následovalo angažmá v Divadle O. Stibora v Olomouci (1972–1979), kde nastudoval základní role českého i světového repertoiru (Dalibor, Jeník – Prodaná nevěsta, Lukáš – Hubička, Laca – Jenůfa, Boris – Káťa Kabanová, Heřman – Piková dáma, vévoda mantovský – Rigoletto, Radames – Aida a další).

Po krátkém působení v Janáčkově opeře Brno, kde zaujal především jako Walther Stolzing – Mistři pěvci norimberští, Dalibor, Dimitrij), jej v roce 1980 angažoval Zdeněk Košler do opery Národního divadla Praha ([1]). Zde ale již od roku 1973 působil jako stálý host. Během svého pětiletého angažmá v Národním divadle utkvěl v povědomí diváků zejména jako Dalibor, jehož je za poslední tři desetiletí u nás vlastně jediným skutečným a navíc ideálním představitelem, ale rovněž jako Lukáš – Hubička, Princ – Rusalka, Rinaldo – Armida, Dimitrij, Rodolfo – La bohème, Pinkerton – Madama Butterfly, Cavaradossi – Tosca, Manrico – Il Trovatore, Canio – Pagliacci, Turiddu – Cavalleria Rusticana, Otello a v mnohých dalších rolích.

V roce 1991 opustil trvalé angažmá a od té doby působí doma i v zahraničí výhradně pohostinsky.

Doménou pěvce, který je za poslední čtyři desetiletí naší nejvýraznější osobností dramatického tenorového oboru, je především operní tvorba Verdiho, Pucciniho a Janáčka, jejichž díla dávají jeho temně zabarvenému hlasu, ovládanému bezpečnou pěveckou technikou, nejlépe vyniknout v celé jeho bohaté výrazové škále od bel-cantového lyrismu rolí typu Rodolfo v La bohème po dramatickou výbušnost, vrcholící ve Verdiho Otellovi.

Zářivé a zcela bezpečné nejvyšší tenorové tóny, barytonově znějící střední a hluboká poloha, a schopnost mimořádně oduševnělým, vřelým pěveckým a absolutně přirozeným hereckým projevem vyjádřit i ta nejniternější hnutí lidské duše jeho postav (Zápisník zmizelého) z něj činí umělce ve svém oboru ojedinělého.

Hostoval i na dalších operních scénách v Československu/Česku (Ostrava, Bratislava, Plzeň, Opava).

Výrazné pěvecké a herecké umění L. M. Vodičky evokovalo jeho četná zahraniční angažmá. Významné je jeho tříleté působení ve Státní opeře ve Vídni (1990–1992), kde ztvárnil roli Prince v Dvořákově Rusalce, a v Zurichu (1991–1995), kde ztvárnil role Prince – Rusalka a Borise – Káťa Kabanová.

Hostoval v mnoha světových metropolích (namátkou Řím, Londýn, Glasgow, Sevilla, Edinburgh, Tokio, Tchaj-pej, Sydney, Berlín, Zurich, Paříž, Göteborg, Sofia, Budapešť, Moskva a další) v hlavních rolích převážně slovanského repertoiru (Lukáš, Jeník, Dalibor, Princ, Dimitrij, Laca, Boris, pan Brouček, Živný a další), ale i světového repertoiru (Rodolfo, Cavaradossi, Canio, Manrico, Radames, Heřman, don Alvaro, Otello, don José, Eleazar).

Má na svém kontě rozsáhlou diskografii především kompletů českých oper a oratorií, z nichž na prvním místě jmenujme titulní roli Dalibora (Supraphon, BBC–Londýn, BBC–Glasgow), Glagolskou mši (Supraphon, BBC), Amara, Zápisník zmizelého (Panton, BBC–Londýn, NBC–Sydney, Editio Radio Classic–Paříž), Věčné evangelium a další.

11. září 2004 jej Nadace Leoše Janáčka dekorovala Pamětní medailí Leoše Janáčka za interpretaci a šíření Mistrova díla v zahraničí.

Objevil se i v několika filmech (www.hollywood.com - Lev s bílou hřívou /1986/, Válka barev /1995/) a v TV inscenacích oper a operet (J. Strauss ml.: Netopýr /1981/, F. Lehár: Giuditta /1982/, J. Massenet: Manon /1984/, B. Smetana: Dalibor /1985, 1987/, F. Lehár: Hrabě Luxemburg /1985/).

Od roku 1997 působí též jako úspěšný pěvecký pedagog.