Leningradská jaderná elektrárna

Projekt reaktorů RBMK v Leningradské jaderné elektrárně pochází ze 60. let 20. století a o výstavbě bylo rozhodnuto v roce 1966.[1]

Výstavba započala v roce 1970 a 1. blok vstoupil do provozu v r. 1973. Obsahuje 4 varné reaktory RBMK 1000, které byly postupně spouštěny od r. 1973. Elektrárna obsahuje tzv. 2 reaktory RBMK-1000 1. generace a 2 reaktory RBMK-1000 2. generace. Elektrárna je jednookruhová, což znamená, že chladivo z reaktoru rovnou pohání turbíny. Pro pracovníky elektrárny bylo vybudováno město Sosnovyj Bor.

Elektrárna se dělí do dvou částí: v původní elektrárně byly postaveny první bloky typu RBMK-1000 v Rusku a v druhé části elektrárny (označovaná jako Leningradská jaderná elektrárna II) byly postaveny pilotní bloky VVER-1200 V491 generace III+. V současné době zde jsou v provozu 2 bloky RBMK a 2 bloky VVER.[2]

Šlo o první ruskou jadernou elektrárnu s bloky o výkonu 1000 MWe. Se dvěma bloky RBMK-1000 a dvěma VVER-1200 je Leningradská lokalita nejvýkonnější jadernou elektrárnu v Rusku.[3][1]

Bloky RBMK prošly modernizačními pracemi, které umožnily jejich provoz prodloužit až na 45 let (oproti původně předpokládaným 30 letům). Zahrnovaly opravy grafitových sloupců a obnovení jejich původní geometrie a dále výměna systémů elektrárny. Také byl zvýšen výkon bloků na 105 % nominálního. Prvním blokem, který prodloužením provozu prošel, byl 1. blok Leningradské elektrárny.[4]

Aby byla zachována výroba elektřiny v Leningradské jaderné elektrárně, která pokrývá více než polovinu spotřeby Leningradské oblasti,[5] začala v sousedství s předstihem výstavba nových bloků. První blok ukončil výrobu elektřiny 22. prosince 2018, tj. dva měsíce po spuštění prvního bloku VVER-1200.[3] Druhý blok RBMK ukončil provoz v listopadu 2020 a výrobu po něm přebral druhý blok VVER-1200.[6]