Leishmania major

Jako většina trypanozóm, L. major začíná životní cyklus ve formě amastigota (kulatý s krátkým bičíkem) uvnitř zažívacího traktu hlavního přenašeče, samičce mouchy rodu Phlebotomus.[6] ve střevě přenašeče se po 1-2 týdnech mění v promastigotní stádium (protáhlý s bičíkem na jedné straně), který se přesouvá do sosáku

Životní cyklus L. major

Během sání se promastigot dostává do krevního oběhu savčího hostitele, kde je pohlcen makrofágy.[7] Po pohlcení se promastigotní stádium vyvine ve stádium amastigotní, které je oválné, či kulovité s průměrem okolo 2-3 μm, a obsahuje velké jádro a kinetoplast.  [5] Vybaveny k přežití acidické prostředí uvnitř potravních vakuol makrofága, se amastigotní stádia množí binárním dělením.[5] Poté, co se amastigot rozmnožil a rozšířil po těle, je připraven k nasání mouchou společně s krví, čímž dokončí svůj cyklus.[7] L. major má i sexuální cyklus s meiózou, probíhající jen v těle přenašeče.

L. major vstupuje do krevního oběhu hostitele při sání hematofágní mouchy, kde nalézá cíl nákazy: makrofágy. [8][9] Promastigotní stádia  jsou vybavena množstvím receptorů k rozpoznání makrofága, včetně CR1 a CR3 receptorů a RAGE receptoru.[5] Aktivace k napadení vychází z cytoplazmatické membrány.[5] Tímto způsobem parazit přežije nepřátelské prostředí v hostitelském makrofágovi.

Leismaniózy v severní Africe, rozšíření L. major znázorněno modrou barvou[3]

Každoročně onemocní kožní leismaniózou kolem 1-1,5 miliónu lidí.[10] Hlavním zdrojem nákazy jsou bodavé mouchy rodu Phlebotomus. Ty ovšem za svůj život nedokáží uletět vzdálenost delší než jeden kilometr.[7]

Hlavními rezervoáry nákazy jsou menší hlodavci, malí savci a ptáci.[5] Existují zdokumentované případy nákazy psů z Egypta[11] a Saúdské Arábie.[12] Nicméně je to spíše vzácností.

L. major a její příbuzná, L. tropica, jsou hlavní příčinou leismaniózy na středním východě, v severní africe, a některých oblastech Číny a Indie. Mezi roky 2002 a 2004, bylo zaznamenáno přes 700 případů onemocnění personálu vojenských složek USA v Iráku.[13]

Kožní vřed způsobený leismaniózou

Nástup infekce většinou provází výskyt lézí v obslatech pobodání přenašečem. Infekce je akutní s průběhem okolo 3-6 měsíců.[4] Čím více fagocyty pohlcují promastigoty, tím více dochází k produkci amastigotních jedinců v hnisajících uzlinách na kůži.[5]V této fázi nelze rozpoznat o jaký patogen se jedná.[5] Nejběžněji mají léze zvýšený kontinuální okraj, který by se dal přirovnat ke kůrce od pizzy.[4][5]Biopsie těchto lézí obvykle ukáže množství makrofágů obsahujících amastigóty.[14]

L. major může být rozpoznána pomocí diferenciální diagnostiky - tedy na základě pravděpodobnosti určené díky známému areálu rozšíření druhů leismaniózy. Nicméně stejné léze jsou příznakem pro mnoho dalších onemocnění, za která může být leismanióza zaměněna (například: retikuloendotelióza, sporotrichóza, lupus vulgaris, syfilis, sarkoidóza a lepra)[5].

Nejběžnější metodou diagnózy leismaniózy je identifikace amastigota pomocí Wrightova barvení, nebo izolací parazita v kultuře.[5]

Protože hostitelův imunitní systém je většinou schopen infekci po 3-6 měsících potlačit, spočívá léčba v boji s příznaky, snahou zmenšit škody a zabránit nekrózám.[4][5] Množství různých způsobů léčby je variabilní, co se efektivity týče.

Příklady léčby:

• Fluconazol podaný v 200 mg dávce po dobu 6 týdnů vykazuje 90 % vyléčených oproti 60 % vyléčeným, kterým bylo podáno placebo.[15]
• Topicalní aplikace 15 % paromomycinu a 12 % methylbenzethonimu se již delší dobu úspěšně používá k léčbě v Izraeli.[16]
• Intralézní injekce antimonu se ukazuje být efektivní, pokud je poddána okolo okraje lézí. Po podání 10 injekcí bylo v Egyptě zaznamenáno 85 % vyléčených během 3 měsíců.[5]

Nejlepší cestou jak bojovat s šířením leismaniózy je narušení životního cyklu vektorů, tedy přenašečů nákazy, nebo odstraněním rezervoárů nákazy. Vyhýbání se přenašečům pomocí repelentů, moskytiér a dalších prostředků, či vyhýbání se době aktivity přenášejících much, tedy od soumraku do svítání, je efektivní v případě krátkodobých pobytů v oblastech výskytu L. major.[5] 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leishmania major na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Leishmania major na Wikimedia Commons