Lešetínský kovář (Weis)

(Lešetínská náves se starou kovárnou v popředí, v pozadí se tyčí budovy nové kovárny) Kovář a jeho pomocník Václav dokončují práci na podkově. Václav si zpívá (píseň Lešetínský kovář, chlapík, jak se sluší), ale kovář přemítá o tom, že nyní není dost práce ani pro něj samotného, natož pro tovaryše. Odchází pomodlit se ke hrobu své ženy. Václav a kovářova dcera Liduška toho využijí k rozhovoru. Jsou do sebe již dlouho zamilováni, ale kováři se ještě nepřiznali (duet s Liduščinou arietou Proč, ach, matko milená). Na náves přicházejí správce továrny s příručím. Již dlouho továrna vykupuje chalupy a nyní jsou majitelé dohodnuti s dalšími obyvateli vsi, že jim své domy odprodají. Vesničané neochotně, ale rezignovaně své domov prodávají a přijímají peníze. Hodlají se vystěhovat za lepším do zámoří. Je mezi nimi i mladý Józa Beneš, který bude muset za sebou zanechat svou milou Barušku, na niž i pan správce se zalíbením pohlíží.

Vrací se kovář a správce jej vybízí, aby i on svou kovárnu prodal – práci mít nebude, odpor proti pokroku je marný a za vyplacené peníze by si mohl koupit kovárnu jinde. Ale kovář se nechce vzdát svého domova, vyčítá správci poněmčování kraje (duet Dívám se jen na to dílo vaše) a trvá na tom, že „kde stojím, na té zemru zemi“. po správcově odchodu k sobě zve Václava a vysvětluje mu, že není zbytí –tovaryš musí jít hledat živobytí jinde (duet Nebožtík tvůj otec ze soudruhů). Václav mu oznamuje svou lásku k Lidušce; kovář je překvapen, ale přízniv. Bohdá se Václav brzy postaví na vlastní nohy a dokáže Lidušce nabídnout zajištění, aby se mohla konat svatba. Odcházející chalupníci se přicházejí loučit s kovářem i se svou vesnicí. Přidává se k nim nyní i Václav. Kovář jim dává sbohem: vidí v nich vyhnance před „nenasytnými uchvatiteli“ a doufá, že národ jednou zúčtuje s „katanů těch cizí rotou“ (árie Tak už tedy, Liduško má).

(O tři léta později, přepychový salon ve správcově domě). Správce s příručím probírají korespondenci. Po třech letech již jediný kovář odmítá prodat svou kovárnu, ale úřady právě nařídily nucený prodej kovářovy dílny. Přichází Liduška prosit za otce. Správce je ochoten jí vyhovět, bude-li mu však dívka po vůli. Ta prudce odmítá: správce již přivedl do neštěstí Barušku a teď se k ní nezná, Liduška nehodlá následovat její osud. Na správcovo vyzvání se dostavil kovář; zakazuje své dceři o cokoli prosit a posílá ji domů.

Rozhovor kováře se správcem probíhá napjatě. Kovář prohrál již všechny soudní spory s továrnou, protože spravedlnost přeje bohatým (árie Baže, bránil jsem se odevšad). Když mu správce ukazuje listinu o dražbě, kovář ji roztrhá. Z toho si však správce nic nedělá, naopak kováři vyčítá, že se u něj scházejí nespokojení tovární dělníci a osnují vzbouření. Právě přichází dělnická deputace a žádá spravedlivou mzdu a konec vnucování cizí řeči. Kovář jako jejich neformální mluvčí líčí sociální i národnostní útlak dělnictva (árie Jen se podívejte do těch lidských doupat). Správce se vyhýbá rozhodnutí, jež odkládá na zítra.

Na to dostává další nevítanou návštěvu. Přichází Baruška, jež nyní žije v bezectné nouzi se správcovým dítětem. Správce ji tvrdě odbývá (duet s Baruščinou arietou Jen se rozpomeňte). Baruška odchází v nejčernějších myšlenkách. V salonu ji vystřídá veselá společnost. Správce pronáší přípitek krásným ženám (árie Šumivé zas víno, hle, se na nás směje). Tu se strhne povyk a do domu vniknou rozzuření dělníci. Baruška s dítětem spáchala sebevraždu a trpělivost dělnictva přetekla. Vzbouřenci odvádějí správce, který na ně chce poslat vojsko. Kdosi z dělníků zapálil továrnu. Toto kovář nechtěl, ale uvědomuje si svou autoritu a odpovědnost. Dělníci jej prohlašují za svého vůdce.

(Vnitřek kovárny) Ves oblehlo vojsko. Kovář se o samotě loučí se svou kovárnou (recitativ Je dokonáno a árie Tato světnička se obrážela). Nejprve se vrací Liduška a vypráví, že lidé nalezli Baruščino tělo. Byl u toho i Józa, který se vrátil z Ameriky chudší než dříve, a ten přísahal svůdci pomstu. Vrátil se i Václav. Vydělal dost peněz, aby kovárnu vyplatil a pokračoval v kovářově díle – majitelé o zničenou továrnu tak jako tak již nebudou mít zájem ˇárie Všechno vím již… Jak jsem šťasten! Na mysli jsem mnohdy). Přichází i Józa a sděluje, že jeho účty se správcem jsou vypořádány. Dělníci se hrnou kováře varovat, že po něm jdou vojáci jakožto po vůdci vzpoury. Kovář nehodlá prchnout a připomíná statečnost předků (árie Pomněte, co kroniky nám praví). Do kovárny vtrhnou vojáci a chtějí, ať se kovář vzdá – jménem zákona. Ale kovář se prudce ohradí („Co mi po zákonu vašem? ... Kovárny mé zachtělo se pánu – to váš zákon!“). Vrhne se na vojáky s kovářským perlíkem a je zastřelen. Padá do náruče Lidušky, Václava a Józy. Z posledních sil žehná svým dětem, Václavovi přenechává těžce vydobytou kovárnu, vidí vycházet rudé slunce a vydechuje naposled s vědomím, že umírá na té půdě, na které žil.